Ivan Ouhel, Momo Roselli

Jejich tvorba se odvíjí stále ze stejného základu. U Ouhela je to malba, která, i když se svým viděním a cítěním pohybuje stále v prostoru přírody, odpoutává se od ní postupující abstrakcí - redukuje tvary a formy, zobecňuje a prožívá jejich dění a jevy a proměňuje je v události barvy, plochy, a jejich kontrastů, někdy až konfliktů. Jeho obrazy, jakkoliv emotivně a meditativně založené, pracují současně s geometrií, s liniemi a plochami, které proměnou obrazové konstrukce dávají obrazům další výrazové možnosti. V této poloze se také snadno dorozumívají s tvorbou Roselliho, vyrůstající naopak z minimalistických záznamů, linií a čar, nejprve v malých plochách desek a kreseb, z nichž vytváří často série a řady. Ty nejprve vyznačovaly plochu, kterou členily a rozměřovaly, v určitém okamžiku se však převracejí do prostoru. Linie prostor a věci propojují a vytvářejí jeho novou konstrukci. Pro Roselliho však tyto linie, vedené ze všech možných míst, ploch, stěn představují zároveň jinou formu komunikace. Důležitými pojmy jeho teoretických úvah jsou také dotyk, dotýkání (toccare) a vylaďování (accordatura). Dotýkání je pro oba důležitým pojmem – Ivan Ouhel se svými obrazy dotýká stále více principů přírodního dění, odkrývá jeho řád a vesmírné souvislosti, zatímco Roselli odkrývá možnosti jemné geometrie prostoru a liniemi jej propojuje a otevírá k další komunikaci.