Almanach Secese

Že jde o knihu neobyčejnou, pozná citlivý čtenář již na pohled. Knížka má pečlivou, křehkou ale velmi živou typografickou úpravu, kompozice stran je vzdušná a jednotlivé výtisky jsou číslované. Z hlediska sběratelství jde dnes o vzácnou bibliofilii.

Vzácnou knihu ze sbírky Archivu výtvarného umění ale rozhodně nevlastnil žádný bibliofil. Jejím majitelem byl spíše kritický čtenář, který neváhal opatřit stránky četnými poznámkami a postřehy psanými plnicím perem (například na straně 39 k básni Františka Merty: „Vše ovšem opsáno dle francouzských, tou dobou již ve Francii nemoderních vzorů.“). A pravděpodobně to byl také rodič nadaného chlapce, který si knihu vybral jako skicák - a vyzdobil ji mnoha pestrobarevnými kresbami.

Na straně 35 se Julius Alois Koráb loučí s mládím. Mládí však také sem našlo cestu zpátky. Přivezl jej automobil s řidičem v cylindru, nakreslený dětskou rukou hned vedle. Takových náhod nejdete v knize mnoho. Jsou půvabné a poetické - a přeci, atmosféra veršů je s nimi již dočista jiná. Almanach secese byl malým umělcem nepochybně poničen. Čistá úprava stránek nepočítala s reji vojáčků, rytířů, ponorek či automobilů. Literatury se ale v tomto případě opravdu nikdo neptal. Jedinečnost dětské kresby je právě v bezprostřednosti, ve svobodě, s níž dítě vstupuje do světa okolo sebe a která mu jako jedinému dovolí porušovat bez viny dočista všechny zákazy.