Akvarel mezi Prahou a Vídní

Největšího rozvoje dosáhl v 19. století, kdy svou univerzalitou zasáhl do většiny oblastí výtvarného umění. Akvarel charakterizuje lehkost, suverenita a virtuozita, neboť z podstaty své techniky skýtá minimum možností pro váhání a opravy. Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.