Adéla Janská / Fúze

Adéla Janská je figurální malířka patřící ke generaci, která se umělecky formovala po roce 2000. Oproti předešlé dekádě se postoj k figurální malbě změnil. Modernou odsunutá figurální malba se vrátila již bez nutnosti obhajovat své pozice vůči abstraktním a konceptuálním tendencím. Adéla Janská dva roky studovala na katedře výtvarné výchovy PdF v Olomouci, později pak obor malba v Bánské Bystrici. Jako studentka se zabývala krajinomalbou a projevoval se u ní zvýšený zájem o techniku malby, technologii, tradiční postupy, počínaje přípravou plátna až po závěrečnou úpravy laky. Adéla Janská - ač to může znít jako klišé - tvoří převážně z osobní potřeby a problematika malby jako takové u ní převažuje nad potřebami prezentace. To je zřejmě důvodem, proč její malby nevídáme v širším kontextu a samostatná výstava v Galerii Caesar je její první větší prezentací. Obrazy Adély Janské v sobě spojují osobní i zobecněné obsahy. Od známých situací, lidí nebo zvířat, ke kterým má osobní vztah, se významově dotýká existenciálních či psychologických obsahů. Realismus zobrazení osciluje mezi člověkem a prostředím, ve kterém se ocitá. Její obrazy vyjadřují napětí mezi uvolněným rukopisem krajinářů a ostrou konstrukcí architektury a zobrazených objektů. Přes přísně vystavěnou kompozici působí obrazy znepokojujícím dojmem. Fragmenty dějů, ke kterým dohledáváme kontext nebo pointu, nás nutí relativizovat a přehodnocovat viděné jako „možné“. „Cool“ malířský rukopis „bez rukopisu“ ještě výrazněji zpochybňuje divákovo očekávání od prvotně avizovaného realismu. Přístup k malování je u autorky vzdálen konceptuálním tendencím, což umožňuje prohlubovat a zdokonalovat zvolenou linii v tvorbě. Výrazné změny v tvorbě figurálních malířů nemůžeme očekávat, avšak ve vystavené sérii z roku 2015 použila Adéla Janská kromě olejomalby nově také techniku malby akrylovými barvami, která jí umožňuje nanášet větší počet transparentních vrstev. Obrazy působí lehkým dojmem a je možné sledovat postup práce od počátečních tahů podmalby až po poslední finesy. Obrazy jsou často koncipovány jako koláž a akcentují proces vzniku. Jsou vzdálené samoúčelnému přepisu fotografické skutečnosti. Narušení celistvosti obrazového vjemu umožní vnímat realitu jako soubor znaků nesoucích význam. Přitom je zřejmé, že autorka netrvá na jednom možném významu, nevnucuje ho, ale nabízí. Adéla Janská nám prostřednictvím svých obrazů pokládá otázky týkající se rozporu mezi viděným a myšleným, které se ukrývá za viděnou realitou. Viděné, tušené, myšlené se v kompozicích mísí a divák je konfrontován s vlastní vizuální zkušeností. A to je dobře.


David Jedlička