Lili Reynaud-Dewar: Beyond the Land of Minimal Possessions

Diedrich Diederichsen o filmu Lili Reynaud-Dewar Beyond the Land of Minimal Possession (Za (ú)zemí(m) minimálního/minimalistického vlastnictví) napsal: „Scéna se odehrává v poušti. Skupina atraktivních, dobře oblečených dvacet-a-něco-letých se bezstarostně baví v dokonalé angličtině s francouzským přízvukem. Přijelyi sem za uměním. Ale navzdory nádherné krajině, která připomíná tu ze seriálu Perníkový táta nebo z posmrtně vydaného románu Roberta Bolaña 2666, se schyluje k něčemu opravdu hroznému… V poušti se děj rozuzlí. Konverzace připomínající film Rainera Wernera Fassbindera Warnung vor einer heiligen Nutte (Varování před svatou děvkou), jenž se také odehrává v poušti, kolidují s atmosférou Russe Meyera: ‚Faster Pussycat, Kill, Kill!‘. Kde a jak to všechno skončí?“ 1 Umění a atraktivita. Jednou z hlavních linek filmu je problematika gentrifikace, která je spojena s často dobrými úmysly umělců a umělkyň a uměleckých institucí šířit kulturu a umění v místech, která jsou jinak zdánlivě prázdná, neobsazená. Zdá se, že film má exorcistní cíl: chce vyhnat zakořeněnost minimalismu a modernismu z našich těl a chce si to užít. Minimalismu jako dominantně mužského ismu měnícího v pomník Marfu, v níž se film natáčel a kde se minimalismus demonstruje jako muzeální a vlastnický maximalismus.2 Zombifikací svých těl Lili Reynaud-Dewar a její studenti a studentky zombifikují minimalismus, jeho turistickou a kapitálovou vytěžitelnost a specifičnost místa, jež je známé také zvláštními světelnými jevy. Divadelnost, v níž se kulisami stávají sama texaská příroda a minimalistická díla, má svůj kritický předstupeň v známé stati Michaela Frieda Art and Objecthood, která odhaluje divadelnost minimalistického umění a angažovanost s fyzičností diváka.