Jejich díla můžete nyní shlédnout na společné výstavě Matka a dcera v Novém Malíně, v budově Obecního úřadu od 23. května do 14. září 2025. Otevřeno je v době otevírací doby OÚ nebo po předchozí domluvě.
Život tomu tak chtěl, aby tento svět Dagmar Koverdynská opustila ve svých 77 letech (22.6.1947 – 30.9.2024), uprostřed rozdělané práce.
Řezbářské náčiní, které jejím odchodem osiřelo, ale zahálet nebude. Její dcera, Halka, se jich chopila s vášní sobě vlastní. A proto i poslední výstava Dagmar je spojena s prací Halky, protože jedno ve dví rozdělit nelze.
Další slova již náleží Halce, která v Novém Malíně společnou výstavu Matky a dcery zahájila. V místě, kde Dagmar Koverdynská žila a tvořila od roku 1971. A kromě sochání zde také více než dvacet let přispívala historickými články do obecních novin.
Matka a Dcera
Před lety jsme se s maminkou rozhodly společně veřejně prezentovat naši tvorbu. Bylo to v roce 2014 v Galerii města Olomouce, u příležitosti našich společných 99 narozenin (mně bylo Kristových 33 a mamince Démonických 66). Nenapadlo nás nic výstižnějšího, než výstavu nazvat Matka a dcera. Zopakovaly jsme to i o čtyři roky později v krásné Galerii města Přerova. A když jsme vloni dostaly nabídku na společnou prezentaci od obce Nový Malín, neváhaly jsme, ani se souhlasem, ani s názvem. V tomto roce se nám věk sešel do další skvostné, tentokrát hranaté kombinace, 44 a 77. Moc jsme se těšily na další dámskou jízdu, ale osud to chtěl bohužel jinak…
Matka a dcera jsou v životě ženy asi nejdůležitější tituly a role.
Není silnější a zároveň náročnější, třaskavější, dojemnější, naplněnější vztah než tento.
Není potřeba, aby si byly matka s dcerou důvěrnými kamarádkami, které o sobě a svém intimním životě vědí všechno do posledního detailu…
Není potřeba, aby se spolu pubertálně hihňaly a lámaly smíchy v bocích… od toho má mít holka skutečnou kamarádku, nejlíp vrstevnici.
Maminka s dcerou si mají být na blízku, ale přece trochu v povzdáli, mají o sebe pečovat, ale dát si zároveň prostor k samostatnosti a samotě, mají si pomáhat, ale ne za každou cenu a na úkor vlastní existence. Mají si naslouchat, ale nemusí slyšet všechno. Mají se vzájemně respektovat. Ve své síle i ve svých lidských slabostech.
A takový vztah jsme měly my dvě. Blízký, ale s prostorem svobodně dýchat. Profesní, inspirující, svobodomyslný, radostný a s postupem času i důvěrnější. Maminka mi nic nezakazovala, jen byly jisté hranice. Nevyzvídala dotěrně a na dřeň, počkala, co jsem ochotná jí sama svěřit. Dala mi to nejdůležitější… kromě života i požehnání. Ve smyslu dodání důvěry v sebe sama, ve své schopnosti a sílu. Naše debaty nad nějakou mou starostí nebo problémem většinou končily větou: „Dcero moje, ty už si nějak poradíš…“
Proč jsme si vybraly tuhle fyzicky náročnou profesi?
Proč socha, dřevo? Maminčin tatínek byl řezbář – samouk, dělal drobnější věci, šachové figurky, kliky od dveří, rámy k obrazům a zrcadlům. Maloval. Podporoval ji v tvorbě a studiu, které on dělat nemohl.
Vystudovala na Filosofické fakultě obory čeština a výtvarná výchova. Učila na gymnáziu, malovala, měla a vychovala tři děti a až šlo poslední z nich do první třídy, až po její čtyřicítce, opustila jistou kantorskou profesi a dala se na nejistou cestu na volné noze. A rovnou do ne úplně probádané a lehké řezbařiny. Měla neskutečnou odvahu a taky podporu partnera. Vypracovala se v mistra svého oboru a získala respekt… přitom však zůstala skromná a pokorná.
Já jsem měla lepší podmínky pro start. A dlouho jsem se uměleckou cestou vlastně ubírat nechtěla. Měla jsem představu, že budu veterinářka, celé dětství jsem se starala o početné zvířectvo…kočky, psy, králíky, kachny, kozu… a zároveň usínala za zvuku metronomu palice a dláta, co se ozýval večer, co večer z ateliéru pod mým dětským pokojem.
Vyrůstala jsem a nasávala sochařství po Japonsku… přirozeně, bez podsouvání, nucení, školení… vzpomínám si na magický moment, kdy jednou maminka dodělávala nějakou sochu, bylo mi asi 12 nebo 13 let, a já zatoužila „pajcovat“ (povrchová úprava soch voskem a olejovými barvami). „To by se ti líbilo, jen smetanu lízat! Udělej si sama nějaký reliéf a pak si to napajcuj…“ řekla mi a svou sochu si samozřejmě dodělala sama. No a já vyřezala svůj první reliéf, sněženku, velký asi 7x12cm. První skutečnou sochu, hlavu zebry, pak až v sedmnácti. To jsem ale ještě zdaleka ani neuvažovala o tom, že bych se sochařinou chtěla „živit“. Pamatuji si přesně, že jsem tehdy s nadhledem 17 let řekla, že bych u sochání nemohla sedět 8 hodin denně! Co bych teď dala za to, abych na to měla ten čas…
Vystudovala jsem návrhářství oděvů, tělový design, sochařinu a zootechniku. Zdánlivě nesourodý koktejl, ale nezbytný pro mou volnomyšlenkářskou povahu. Baví mě střídat jednotlivé profese a jiné způsoby práce na různých místech a mezioborově zúročovat svoje zkušenosti. Chvíli dělat čistě manuálně v porcelánce a přemýšlet u toho nad námětem nové sochy. Trápit se vyjádřením vnitřních bouří obtížnou malbou a pak to jít vydýchat do přírody s dětmi z lesní školky. Chvilku předávat zkušenosti a um mladší generaci či kamarádkám a pocity z mentorství a nové nápady hledat v rytmu zrychleného dechu při běhu a jízdě na kole.
Není lepší a smysluplnější práce než dělat to, co nás bytostně baví, naplňuje klidem, zároveň svým konáním nikomu neubližujeme a materiální odměnou je nám tak akorát. (Halka Koverdynská - Kočí)
Foto z výstavy
Halka Koverdynká – Kočí ( 1980)
Narozena 23.12.1980 v Šumperku.
- 2000-2007 MZLU v Brně, obor Zootechnika
- 1999-2005 VUT v Brně, FaVU, ateliér Sochařství (Michal Gabriel), ateliér Tělového designu (Jana Preková)
- 1995-1999 SPŠT v Brně, obor Modelářství a návrhářství oděvů.
Výstavy:
2021 Galerie Aviatik Prštice
2018 Galerie města Olomouce
2018 Divadlo na Jánské Brno
2017 Galerie města Přerova
2014 Památník Alfonse Muchy Ivančice
2013 Galerie města Olomouce
2008 Galerie Stříbský mlýn Ivančice
2008 Galerie Kafé Rovensko
Od roku 2014 je ve svobodném povolání jako sochařka, malířka a tvůrkyně keramických mozaik. Pracuje v brněnské porcelánce Goldfinger, vede výtvarné kurzy ve svém ateliéru v Dolních Kounicích, pořádá kurzy a semináře pro výtvarné školy, na částečný úvazek učí v ZUŠ Ivančice výtvarný obor a působí jako průvodkyně v Lesní školce Za Humny v Ivančicích. Vášnivě se věnuje sportu, zejména běhu a triatlonu. Je matkou třech dětí, Matyldy, Alžběty a Šimona.
Dagmar Koverdynská (* 1947 †︎ 2024)
Dagmar Koverdynská se narodila 22. června 1947 rodičům Bořivoji a Emilii Novákovým v Jeseníku. Dětství prožila v Domašově, který je dnes osadou obce Bělá pod Pradědem. V roce 1958 se rodina přestěhovala do Šumperka. Po ukončení tamního gymnázia vystudovala pamětnice Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci v oboru výtvarná výchova a čeština, kde byla také svědkyní událostí Pražského jara, okupace i počátků normalizace. Po studiích vyučovala na gymnáziu v Šumperku. Tehdy se také seznámila se svým budoucím manželem, geologem Bohdanem Koverdynským. Jeho otec pocházel z Ukrajiny a do Československa utekl před bolševickou revolucí. V roce 1977 se manžel dostal do geologické expedice na Kubě, kam za ním přicestovala i Dagmar Koverdynská s dětmi. Na Kubě strávila s přestávkou celkem dva roky. V druhé polovině osmdesátých let manžela zařadili do další geologické expedice, tentokrát v Mongolsku. Dagmar Koverdynská s dětmi v Mongolsku žila dva roky. Mimo jiné učila v české škole v Ulánbátaru. Cestu zpět absolvovala sama s dětmi po Transsibiřské magistrále. Po pádu komunismu byla ve svobodném povolání, věnovala se sochařství. Tvořila osobité polychromované řezby z lipového dřeva různých přírodních motivů, lidských figur, ale také madon a jiných sakrálních námětů. Měla na šestatřicet autorských výstav a kolem sedmdesáti společných, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Od roku 1971 bydlela v Novém Malíně. Dagmar Koverdynská zemřela 30. září 2024.
Více o Dagmar Koverdynské se můžete dozvědět také ze záznamu Paměť národa zde
