V roce 1990 získal pobytové půlroční stipendium The Pollock-Krasner Foundation, Inc., New York. Od roku 1997 je členem Umělecké besedy. Žije a pracuje v Praze.
Z textu k výstavě Richard Konvička-Ostrá metoda, galerie Vltavín, Praha 2012
I když se na první pohled jeví jako abstraktní, Konvičkova tvorba má reálný základ. Východiskem mu je lidská postava, kterou inscenuje do různých existenciálních situací. Dřívější scény, ve kterých byl ve vymezeném prostoru rozehraný děj, se nyní koncentrují do jediného okamžiku. Zůstává z nich pocitová esence, šleh vjemu, výron vzpomínky. Mnoho obrazů z posledního období nese ve svém názvu slovo „noc“. A skutečně se jedná o náhlá zjevení ze tmy, z níž vystupují jen určité prvky, jako když auto projíždějící ulicí nasvítí krátce výjev, ze kterého utkví jen gesto, které naznačuje, ale nedoslovuje. V této souvislosti nabývají předmětná vyobrazení v posledních Konvičkových pracích intenzitu symbolu. Oko, které se objevuje na řadě obrazů, je snad svědkem zločinu, jeho němým, bezmocným pozorovatelem, zatímco otisk ruky může být chápán jako jeho vykonavatel. Nemusí se nutně jednat o zločiny zásadního charakteru, ale o drobné každodenní krutosti s tragickým dopadem. Často přítomná silueta anděla, nebo jen jeho naznačená křídla, jako by stvrzovala tuto osudovost a zároveň nabízela východisko.
Význam Konvičkových obrazů ale není jednoznačný. I když autor nechává prostor pro osobní interpretace, dokáže jasně formulovat základní pocit. Konvičkovy obrazy znějí. Jejich zvuk je ostrý, někdy až ohlušující, jako prásknutí dveřmi, skřípění brzd nebo rána tyčí do plechových vrat. Kdyby měly být převedeny do slov, byla by to rozhodně citoslovce. Jeho malby jsou jako výkřiky, které ke své naléhavosti nepotřebují mnoho slov.
Terezie Zemánková, kurátorka
Z textu katalogu výstavy Richard Konvička, Obrazy kresby
Tvorba Richarda Konvičky byla a je aktuální a není jednoduchá. Má své zasvěcené interprety (např. R. Drury, I. Neumann), kteří o ní napsali to nejpodstatnější. Snad se k nim mohu připojit i já. On totiž jakýkoliv nový pokus o jeho „portrét“ se těžko obejde bez již jednou napsaného. Autor maluje, a zároveň destruuje.
Tento zdánlivě paradoxní výrok vystihuje umělecký program jeho tvorby, poukazuje na základní výrazové a obsahové komponenty jeho maleb, v nichž senzuálnost tlumí (narušuje?, koriguje?) rozum.
Konvičkovo umění je bouřlivé, dráždí, provokuje; zároveň je ale i laskavé, a hlavně lidské, aby ve všech těchto polohách bylo vždy současné. Útočí na lidské smysly a podává zároveň svědectví o vlastním neklidném nitru, které je až příliš otevřené okolnímu světu.
Richard Konvička patří do poměrně malé skupiny umělců, kteří mají odvahu pustit se do hledání nových cest uměleckého vyjádření. Mnozí, což není historicky nic nového, záhy vyčerpali optimismus své prométheovské energie a vřadili se do „středního“ klasického proudu výtvarného dění. Jiní propadli profesionální rutině a stali se netvůrčími epigony svých vzorů. Zůstala jen malá část těch, kteří soustředili pozornost na hledání v sobě samém, vlastníma očima, názorem i životem. Z jejich rodu je i Richard Konvička, naturelem přímý, zdravě výbušný, robustní (tvorbou, ne postavou) malíř.
Vlastimil Tetiva, teoretik výtvarného umění
Zdroj: www.richardkonvicka.cz
