Autor, který patří k výrazným osobnostem současné česko-slovenské krajinomalby, představuje ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích nejnovější cyklus obrazů inspirovaný krajinou slovenského venkova – poli, sady, mezemi a především remízky.
Tyto drobné, často přehlížené prvky krajiny povyšuje na symboly ekologické rovnováhy, paměti a poezie všedního dne.
Výstavu uvedla kurátorka Dita Kozler, která představila autorovu tvorbu i samotný koncept výstavy a přiblížila její zasazení do aktuální výstavní dramaturgie Alšovy jihočeské galerie.
O autorovi a jeho přístupu
Žemlova tvorba osobitě navazuje na bohatou tradici středoevropského krajinářství, pohybujícího se na pomezí realistického zobrazení a konceptuální reflexe krajiny jako kulturního a duchovního fenoménu.
„Žemlova malba není pouhým záznamem viděného, ale záznamem vnitřní zkušenosti – zkoumáním vztahu člověka s přírodou,“ uvádí kurátorka Dita Kozler.
Každé plátno vzniká vrstevnatým nanášením drobných teček a čárek, čímž autor vytváří charakteristickou vizuální strukturu – jakýsi malířský raster, který se stává nosičem vnitřního rytmu obrazu. Tento proces dodává malbám specifickou světelnost, hloubku i tiché napětí, které diváka vtahuje do meditativního dialogu s krajinou.
Remízky jako ostrovy života
Zásadní roli v Žemlově malířském světě hrají remízky – drobná pásma zeleně mezi poli. Umělec je vnímá jako mikrosvěty biodiverzity a vizuální rozmanitosti, jako místa, kde se koncentruje život i paměť krajiny.
„Remízky nejsou jen ekologickými ostrůvky, ale také obrazy stability, rytmu a obnovy,“ doplňuje kurátorka.
Tichá oslava obyčejnosti
Žemlova malba je zároveň oslavou obyčejnosti – krásy skryté v každodennosti. Vidí estetiku i v monotónních lánech obilí, starých sadech či travinách, v prvcích, které jinak snadno přehlížíme.
„V jeho obrazech není nic nepodstatného, vše má své místo, rytmus i důstojnost,“ píše Dita Kozler v kurátorském textu.
Tomáš Žemla: Defragmentation
Tomáš Žemla patří bezesporu k výrazným osobnostem současné česko-slovenské krajinomalby. Ve své tvorbě osobitě navazuje na bohatou tradici středoevropského krajinářství, pohybujícího se na hranici mezi realistickým zobrazením a konceptuálním uchopením krajiny jako kulturního, případně duchovního fenoménu. Žemlova tvorba není jen pouhým záznamem viděného, ale spíše záznamem vnitřní zkušenosti a upřímným zkoumáním vztahu člověka s přírodou.
Charakteristickým rysem jeho obrazů je jedinečná malířská technika, kterou sám během let rozvinul. Každé plátno vzniká postupným nanášením drobných barevných teček a čárek, vrstevnatým procesem, který nakonec vytváří specifickou vizuální strukturu. Tento „raster“ není jen kompozičním nástrojem, ale také nositelem vnitřního rytmu obrazu. Malba tak zachycuje konkrétní místo, jeho atmosféru a světelnost, ale zároveň jako by jemně vibrovala v divákově vědomí, evokovala plynutí času, paměť místa a jeho duchovní potenciál.
Žemla čerpá náměty především ze svého bezprostředního okolí, slovenského venkova, jehož prostředí a struktura jsou mu důvěrně známé. S detailní pozorností sleduje krajinu utvářenou zemědělskými plochami, úzkými remízky, stromořadími podél cest a starými sady vklíněnými do vesnického urbanismu. Kromě vizuálně přitažlivých nekonečných lánů polí kontrastujících s nebem se jeho soustředění obrací i k pásům zeleně mezi poli - remízkům. Remízky jsou ostrovy života, často drobné, ale mimořádně cenné biotopy, které v sobě koncentrují pestrost krajiny, tvoří útočiště pro drobná zvířata, ptactvo, hmyz i původní rostliny. V jinak homogenní a často kolektivizací poznamenané zemědělské krajině fungují jako stabilizační prvky, místa pro obnovu biodiverzity a ekologickou rovnováhu. Žemla k nim ve svém zkoumání přistupuje jako k mikrosvětům, malým vesmírům, kde se koncentruje nejen biologická, ale i vizuální rozmanitost. Jejich zhmotnění v obrazech a objektech není tedy náhodné, ale odkazuje k jejich významu i potřebě znovu vidět hodnotu toho, co je zdánlivě okrajové.
Žemlova tvorba je zároveň tichou oslavou obyčejnosti. Krásu vidí i ve zdánlivě všedních prvcích krajiny, v monotónních lánech obilí, v mezích a zplanělých ovocných stromech, či nejběžnějších travinách. Tam, odkud by se většina našich pohledů mohla bez zájmu odvrátit, on nachází subtilní estetiku, klid i napětí. V jeho obrazech tak není nic nepodstatného, vše má své místo, rytmus i důstojnost. S výjimečnou pozorností a důsledností dokáže ze známého prostředí extrahovat a následně zprostředkovat vizuálně, emocionálně i ekologicky silné motivy. A tváří v tvář obrazům nakonec vidíme, že jsou synonymem krajiny – že je, stejně jako krajinu, již nemůžeme vnímat jako souhrn forem, ale jako živý organismus, který je zdrojem kontemplace a hlubokého porozumění. (kurátorský text Dity Kozler)
K výstavě vyjde katalog, jehož křest proběhne v prosinci. K zakoupení bude na výstavě nebo na iumeni.cz





