Když jsem na podzim roku 1975 napsal dopis spontánnímu malíři Václavovi Žákovi, netušil jsem, zda na něj vůbec odpoví. Začal jsem tenkrát po absolvování vysoké školy působit v olomouckém Divadle hudby a plánoval zde uskutečnit několik komorních výstav naivních tvůrců a jako s prvním představovaným autorem uvažoval o panu Nulíčkovi z Hrabalovy povídky Bambini di Praga, v níž se tak postava patřící panu Žákovi jmenovala. Za několik málo dní opravdu přišla odpověď neuměle a s chybami naťukaná na psacím stroji se stručným životopisem tvůrce a dokonce s pozváním: „ … máte li zájem a budete li míti tu možnost se sem podivat sem Vám v dispozici sem vždy doma mimo Pondělý Štvrtek a Pátek to sem ve Městě kam si jedu na koupit nějaké potraviny to si dám vždy obět tovíte moc ne smim utrácet mám jen pětset padesát korun stim končim spozdravem Václav Žák.“
Tenkrát jsem však ve svém sběratelském životě učinil neodpustitelnou chybu. Návštěvu u spontánně malujícího kůžkaře pana Žáka jsem neprozřetelně odložil a do Unhoště bohužel hned neodjel. Tak se stalo, že jsme se spolu již nikdy nesetkali a já jsem se tak připravil o prohlídku jeho barvami pomalovaného originálního příbytku a o osobní rozmluvu s pozoruhodným tvůrcem imaginativních snových městských krajin, který se na dotaz, kde se to v něm bere proslavil stručnou odpovědí: „Je to ve mně jako v koze!“.
Tuto moji kardinální chybu nenapravily ani další dva dopisy, které jsme si spolu ještě vyměnili o něco později. Z nich jsem se dozvěděl, že o uskutečnění výstavy nemá zájem, což stručně vyjádřil v několika řádcích strojopisného textu: „Dovolte mi že Vás sklamu pronerozumné občany sem veškeré moje díla jako sou romány veškeré výkresy sem spálil a moje obrazy na skle sem zlikvidoval. Nezlobte se maluji do r. 1952 a dnes jsem tak otupělý že je mi vše jedno nemohl sem sehnat olej. barvy prosil sem leskde ne žádal sem nic zadarmo všichni se ke mně zachovaly ne dustojně. Vše sem maloval z láskou ale vydim že je všude faleš a Česká msta proto sem se rozhodl aš ne rad že přestanu malovat obrazy mám ve dvanácti státech a co je mi to platné.
Dovolte mi laskavě že to zakončim to co by sem chtěl od srdce na psat to si ne smim dovolit pravda se ne smi psát ani mluvit. VÁCLAV ŽÁK 27351 Unhošť Amerika 597“.
Tímto dopisem mé kontakty s panem Žákem bohužel v roce 1977 skončily, i když žil ve svém domku ještě dalších devět roků, než začátkem ledna roku 1986 zemřel. Skutečnost, že nemám ve své sbírce marginálního umění žádné dílo tohoto prokletého básníka české naivní malby, který byl v padesátých a šedesátých letech 20. století ikonickou inspirativní osobností pro celou dlouhou řadu umělců z oblasti literatury (Hrabal), malířství (Paur, Souček, Boudník, Fremund, Fuka), fotografie (Fuková, Chochola) nebo filmu (Schorm, Kučera, Jakubisko) mne moc mrzela. Stejně tak po více než čtyřicet roků ve mně někde zrála myšlenka uskutečnění mého dávného snu, totiž samostatné výstavy podmaleb svérázného pábitele, po jehož rozsáhlém originálním díle jako by se po jeho ochodu slehla zem.
Můj nedávný objev tak trochu dobře utajeného pokladu, více než stovky jeho obrazů na skle, uložených v depozitáři Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, se stal katalyzátorem, jenž nakonec vedl po dlouhých letech mlčení a nezájmu kulturní veřejnosti k připomenutí vskutku originálního autentického díla, které bychom dnes nejspíše zařadily do oblasti syrového umění art brut.
Realizací výstavy VÁCLAV ŽÁK - PÁBITEL ve zlínské Galerii Václava Chada na jaře 2023 jsem mohl tomuto tvůrci po letech splatit svůj dluh a jsem rád, že zájem o tohoto ikonického představitele české spontánní syrové malby se podařilo oživit i v jeho rodišti. Svědčí o tom i 4. dubna 2024 zahajovaná výstava jeho podmaleb na skle v Melicharově muzeu v Unhošti, kterou se tak pan Václav Žák obrazně vrací do míst, která důvěrně znal, i když s nimi nebyl vždy v harmonickém souladu. Je velice dobře, že se tak nahlas připomene tento svérázný tvůrce tajemných městských krajin s netušenými průhledy do území fantazie. Myslím, že se tak může opět potvrdit objevná myšlenka spisovatele a esejisty Josefa Jedličky: „Kultura, která nebude mít svůj korektiv v outsiderech stagnuje, neboť míra její životnosti je mírou odvahy těchto outsiderů“.
