Miloš Budík (1935–2023) patřil k posledním žijícím autorům, kteří v polovině padesátých let
pomáhali ozdravit československou fotografii, chtěli ji očistit od nánosů ideologie, politiky a
falše. Umělci, lhostejno, v jakém médiu pracovali, se tehdy pokoušeli opět najít cestu
k člověku a jeho všedním radostem i starostem. Ve fotografii byla tato cesta zvlášť zřetelná.
Noviny, časopisy, ale i výstavy zaplavily v té době fotografie „nevšedně zachycující všední
skutečnost“ a postupně z očí veřejnosti vytlačily leckdy toporně inscenovaná díla doby
předchozí, vytvářená v duchu socialistického realismu. Miloš Budík byl jedním z tvůrců
tohoto mimořádně důležitého přerodu.
K fotografii se dostal vlastně náhodou, někdy kolem roku 1951. Po tatínkovi, který zahynul
v průběhu války, našel fotoaparát a chtěl si práci s ním jednoduše vyzkoušet. Zvědavost se
ale rychle změnila v zálibu a ta zase v opravdovou vášeň. V průběhu studií na střední
chemické škole tak Miloš Budík začal intenzivně fotografovat a cíleně se vzdělávat.
V brněnském sdružení fotografů, takzvané stasce, se potkal s mnoha osobnostmi tehdejší
fotografie. Vpravdě osudové bylo jeho setkání s Karlem Otto Hrubým, kterého Miloš Budík
vždy uváděl jako svého mentora. Hrubý předal mladému tvůrci odvahu zaznamenávat
v podstatě cokoliv a v průběhu let se z něj stal jeden z nejuniverzálnějších fotografů na
československé scéně.
Pozornost vzbuzoval Budík nejen touto všestranností, ale také kvalitou práce. Mnohé ze
svých nejslavnějších snímků vytvořil jako mladík. Ve věku, kdy se ostatní autoři teprve
rozhlížejí, vyhrávaly jeho fotografie mezinárodní salony, plnily výstavy a stránky
nejrůznějších časopisů. Jako náctiletý vyfotografoval dodnes silné snímky jako Opuštěný
nebo Dušičky. Do pětadvaceti stihl vytvořit další neobyčejně kvalitní díla jako Metelice,
Podpis za polibek, Nemocné navštěvovati, Rozhovor o světle, Veletržní hvězdy nebo
fotografii Na křídlech vůle, která uvádí tuto výstavu. Svůj nejslavnější snímek Tělocvična,
pořízený ve vile Tugendhat, vytvořil v jednadvaceti letech.
V průběhu času se Budíkův tematický záběr neobyčejně rozrostl. Fotografoval doslova
všechno a všude, od běžných záběrů z rodinného života po reprodukce historických listin,
od zdánlivě banálních scén z ulic města po historické události. Byl rodinným fotografem,
reportérem, technickým fotografem, reklamním a módním fotografem a v neposlední řadě
vynikajícím krajinářem. „Nejvíce snímků vytvořil v Brně, s nímž byl spjat celý jeho život.
Dokumentoval dění ve městě, ale také významné stavby a jejich interiéry, historické
památky a vznik celých nových čtvrtí. Krom nesporné umělecké kvality má jeho dílo také
velkou dokumentární hodnotu a stává se pramenem poznání vývoje města a života v něm“,
upozorňuje na význam výstavy pro město Brno ředitel Muzea města Brna Zbyněk Šolc.
Budíkovo sepětí s fotografií bylo absolutní. Byla mu koníčkem, zaměstnáním, prostředkem
uměleckého vyjádření a kupodivu také odpočinkem. Při tom všem si vytříbil k médiu jasný
postoj. Nebylo pro něj pouze mezikrokem k výtvarnému dílu. Jednotlivé snímky jednoduše
stojí samy za sebe, netvoří koncepční celky, nejsou východiskem k něčemu dalšímu. Téměř
všechna jeho díla spojuje čisté fotografické vidění. Mít fotoaparát, ovládnout ho, najít místo,
vycítit situaci, zvolit záběr a tu pravou chvíli pro pořízení snímku. To není ani málo umu a
v jeho případě ani málo umění.
Retrospektivní výstava Jsem fotograf má být poctou tomuto brněnskému fotografovi, jehož dílo ovšem hranice regionu a České republiky dalece přesahuje. Výstava se koná na třech místech současně; na Špilberku, kde je uchována významná část jeho díla, ve vile Tugendhat, kterou soustavně fotografoval téměř celou svoji kariéru, a v Galerii Valchařská, která byla jeho „výstavní základnou“ v posledních letech.
Miloš Budík. Jsem fotograf
15. 6. – 03. 09. 2023
Muzeum města Brna, Hrad Špilberk, villa Tugendhadt
