Libenský – Brychtová, za téměř pět desetiletí dokázala dvojice uspět jak umělecky tak pedagogicky a to zcela výjimečně u nás i ve světě. Společně stáli na samém počátku využití skla jako nového sochařského materiálu. Podařilo se jim osvobodit sklo z oblasti užitého umění a povýšit jej a prokázat mu široké možnosti uplatnění v rámci volného umění. Jejich inovace spočívá v zásadním rozšíření techniky tavené skleněné plastiky prostřednictvím odlévání skla do formy. Tento nový postup uplatnili zpočátku u figurativních návrhů v podobě reliéfů, vitráží menších objektů, poté se jejich tvorba rozvinula do geometrizovaných abstraktních námětů, využitých jak v samotných autorských objektech, tak v architektuře. Základem jejich sochařské práce, který zůstal v celém jejich díle integrálně přítomen, je využití světelných paprsků skrz hmotu skla. „Vzniká tak nejen strukturálně pojednaný vnější povrch díla, ale také transparentní, zrakem postihnutelný vnitřní prostor. Princip odrážející negativ vnějšího tvaru a průnik světla skrz hmotu skloviny, regulovaný chemickým složením, strukturou, mocností a barevnou škálou, jsou základními prvky, které vytvářejí umělecký účinek,“ vysvětluje kurátor Ján Gajdušek.
Autorské i partnerské sepjetí světově uznávaného sklářského týmu začalo v Železném Brodě, kam v roce 1954 nastoupil Stanislav Libenský jako ředitel Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské a kde již jako vedoucí výtvarnice v podniku Železnobrodské sklo působila Jaroslava Brychtová. Právě tady vytvořili první společné dílo Hlava-miska (1955-1956), v němž se poprvé šťastně propojilo nadání pro kresbu a monumentální malbu Libenského a cit pro prostorovou tvorbu Jaroslavy Brychtové. Společně byl tak položen základ celému sklářskému odvětví tavené plastiky, ale také společné autorské tvorbě.
Výstava Průnik pohledu, která je zároveň připomínkou stého výročí narození Stanislava Libenského, představuje průřez tvorbou dvojice Libenský – Brychtová od šedesátých let až do konce devadesátých let 20. století. Přirozenou součástí výstavy budou pak okenní vitráže Královské kaple hradu Špilberku, které byly vůbec poslední realizací obou umělců. Za téměř půlstoletí společné práce dokázali inspirovat desítky dalších umělců ke sklářské tvorbě a k využití techniky tavené plastiky a významně tak přispěli k celosvětovému rozvoji tohoto uměleckého hnutí.
Stanislav Libenský (1921-2002) – český sklářský výtvarník, sochař, pedagog, zakladatel české autorské skleněné plastiky. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze – ateliér užité malby a výtvarné práce ve skle. Ředitel sklářské školy v Železném Brodě, profesor a vedoucí katedry sklářského umění na VŠUP v Praze. Působil ve školách a vzdělávacích centrech v USA.
Jaroslava Brychtová (1924-2020) – česká sochařka a sklářka, celosvětově proslulá monumentálními skleněnými plastikami. Vystudovala VŠUP a AVU v Praze. Ve sklárně v Železném Brodě založila oddělení taveného skla.
Společné zastoupení např. ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea Praha, Národní galerie Praha, Moravské galerie Brno, Muzeum skla a bižuterie Jablonec, National Museum of Modern Art New York, Musée des Arts décoratifs Montreal, Museum of Modern Art Tokio, Museum Londýn. Nositelé řady českých a mezinárodních ocenění.
