„Každý máme svůj vlastní osobní příběh, ale přiznejme si, že se ženy v našem dnešním stále ještě musí snažit více než muži, aby něčeho dosáhly,“ tvrdí umělec Hesham Malik. „Začal jsem s tímto projektem, abych ukázal svůj vlastní pohled na výjimečné ženy, které inspirují sebe i ostatní. Tyto ženy nejsou hrdinkami, o kterých čteme v médiích,” uvádí umělec.
Žijeme v době, kdy se pouze předstírá, že jsou si ženy a muži rovni. Například, ženy pracující na plný úvazek v USA dostávají 83 % z toho, co dostávají muži. Evropská čísla se příliš neliší. Když si člověk přečte výše uvedené prohlášení, nezdá se nám spravedlivé. A to oprávněně. Pracující ženy přijdou o více než 500 miliard dolarů ročně. Ideály rovnosti a spravedlnosti se kamsi vytratily. To, jak je prezentován ideál postavení dnešní ženy, se hodně liší od toho, čemu ženy čelí ve skutečnosti.
Selháváme, protože přímo či nepřímo neuznáváme ženy jako sobě rovné. „Velice si žen vážím, protože často dokážou nepředstavitelné. Jako matky, ve své kariéře, ve svých rodinách i jako partnerky. Hledal jsem kořeny této podstaty, sílu, která ženy pohání. Odpovědí je víra a naděje! Tak vznikly úplně první obrazy založené na osobních příbězích v New Yorku a Torontu. Bez ohledu na to, co vám život přichystá, postavit se mu s odvahou může změnit váš život,“ věří umělec Hesham Malik. Sílu těchto sdílených příběhů obyčejných žen, jejich zkušenosti a moudrost vtiskl do obrazů, kterými se snaží inspirovat a dodat odvahu lidem, když se ocitnou v těžkých časech. Příběhy mají neodmyslitelnou moc měnit životy a nejsilnější jsou ta vyprávění, ve kterých ženy tuto proměnu ustály.
Naslouchání a snaha o porozumění jejich iniciativy a kroků, které podnikly ke změně..je zásadní pro pochopení toho, čím jsou jejich zkušenosti jedinečné. Je lidskou přirozeností během života hledat v příbězích druhých sami sebe, učit se chybami jiných a potvrzovat si správnost svých rozhodnutí skrze vytváření vztahů s lidmi, kteří se nám podobají. Identifikovat se, navzájem se propojovat a dál sdílet. Tato spojení jsou často velmi intimní záležitostí sbližující a dotýkající se našich duší bez ohledu na fyzickou vzdálenost nebo blízkost. V tomto všem jsou právě ženy jedinečné. „Někdy takového člověka nemusím ani potkat, ani znát osobně. Síla autentického sdíleného příběhu může být tak velká, že nás dokáže spojit s někým třeba z druhého konce světa nebo jiného časoprostoru,” komentuje umělec. Hrdinky pro své obrazy hledal během svého cestování po světě, nejen v Kanadě, USA a západní Evropě, ale také v problematických místech jako je Venezuela, Bombaj, Kábul nebo Mombasa.
„V České republice jsem viděl velmi odlišné tváře žen. Jako například normální ženy, které dělají ne úplně normální věci. Během této zkušenosti bylo opravdu povzbuzující vidět, jak stále více žen zažívá změnu a restartuje své životy,“ říká umělec.
Díky svému cestování mohl naslouchat různým ženským příběhům, převést tyto příběhy na plátno a sdílet je ve své rozmanitosti ve veřejném prostoru. Výstava z Prahy putuje do Německa.
Ukázky příběhů žen z výstavy “Legitimní tajemství”:
„Můj otec říkával, každý den musíš vstát a jít do té samé práce. Není to jen kvůli tobě, ale děláš to pro svoje děti. Moje děti už promovaly na univerzitě. Pořád dělám ve stejné práci, tentokrát pro svá vnoučata. Mohla bych sedět doma a péct, dívat se na televizi, ujídat se nekonečnou zásobou jídla. Žiju tím, že nejsem na nikom závislá, chodím pořád do práce kvůli sobě a mé rodině.“ (Helena, účetní, New York, USA)
„Důvod, proč mi jídlo od mé babičky vždycky tak chutnalo, byl, že nikdy nezačala vařit jídlo ten den, ale o den dříve. Všechno tak bylo včerejší. Marinované přes noc. To bylo to tajemství. Říkávala: „Proto jsi tak výjimečný člověk. Bůh tě stvořil včera, ne dnes, něco do tebe včera vložil, abys dnes mohla být dobrým člověkem. Nikdy na to nezapomínej! Musíš si prostě věřit, věřit v sebe, pak budou přicházet další dny jako je ten dnešní. Budeš sluncem svého vlastního vesmíru.“ (RedBird, psycholožka, Toronto, Kanada)
„Jmenuji se Rubella. Učím už více než třicet let. I moje maminka, i moje babička byly učitelky. Život je vlastně docela prostý. Svou budoucnost máme před sebou a je nezbytné, abychom vedli a podporovali mladé lidi. Moudrost není pouze v knihách a ve vzdělávání. Největší poklad je mít pochopení a možnost vyslechnout a přijmout druhé a jejich situaci. To se snažím učit své studenty, aby nezůstali jenom u toho s někým sympatizovat, ale aby se snažili vždy nějakým způsobem pomoct. A malými kroky se snažit udělat ze světa lepší místo k životu.“ (Rubella, učitelka druhého stupně, Caracas, Venezuela)
