PRAGUE BIENNALE PROJEKT: MAGIC CARPETS VOL.III

Události - obrázek Letošní ročník projektu Magic Carpets s podtitulem Kontinuita humanity se věnuje problematice mezigeneračního dialogu, zkoumá rozmanitost jeho forem a jeho význam pro utváření kolektivních identit.

Projekt kombinuje kvalitativní sociologické šetření s participativní uměleckou strategií, aby na příkladu spolupráce se zástupci čtyř generací sledoval proměny místních sociálních struktur a formy jejich vzájemné výměny.

Kurátorský záměr spočíval v zapojení umělců, kteří pracovali s reprezentanty čtyř generací, abychom získali autentické výpovědi k otázkam mezigeneračního dialogu: Jakým způsobem probíhá? Jaké faktory ho ovlivňují? Zdali se proměňuje v čase? Vznikly tak čtyři pracovní skupiny, které poskytly projektu své osobní příběhy, zkušenosti a názory na toto téma. Eva Jiřička pracovala s klientkami výtvarného kurzu v Elpidě, Jakub Ra se do projektu zapojil se skupinou mladých lidí, členů modelingové agentury New Aliens, Dejan Jankov, letošní rezident ze Srbska, navázal spolupráci se členy komunitní zahrady Prazelenina a Pavel Havrda pracoval s komunitní školkou Mamatata. Každá ze skupin je velmi svérázná, předem jsme si byli vědomi, že nepředstavují reprezentativní vzorky populace, lišily se jak jejich motivace účasti, tak způsoby zapojení do projektu. I přesto tuto (někdy vnitřní) nesourodost dávaly dialogy smysl.

Finální prezentace projektu je koncipována jako hybridní skupinová instalace, která používá otisky a záznamy uskutečněných dialogů a seznamuje návštěvníky s výsledky uměleckých projektů. Vzniká zde prostředí složené z funkčních prvků, jenž počítá se zástupci všech generací, a sleduje jejich vztahy a potřeby. Prostředí nabízí návštěvníkovi prostor pro vlastní interpretaci, svobodný pohyb a použití v kontextu řady performativních i zážitkových setkání v průběhu výstavy.
Elis Unique, kurátorka projektu

Magic Carpets je evropská kreativní platforma tvořená patnácti organizacemi ze čtrnácti zemí EU, včetně Nadace Prague Biennale. Smyslem projektu je realizace výměnných pobytů umělců a jejich zapojení do lokálních kulturních aktivit spolu s místními umělci a komunitami.
Hostem letošního rezidentního programu Nadace Prague Biennale se stal sochař Dejan Jankov ze Srbska. Seznamte se podrobněji s Dejanovým projektem, který realizoval na své tvůrčí rezidenci v Praze: https://vimeo.com/453567865.

(A)VOID Gallery / Praha / 11.– 27. 9. 2020
Vernisáž výstavy: pátek 11. 9. 2020 od 18 hodin v (A)VOID Gallery, kobka na Rašínově nábřeží
Vystavující:
Dejan Jankov + Prazelenina / Eva Jiřička + Elpida / Jakub Ra + New Aliens Agency /
Pavel Havrda + Mamatata

Kurátorka: Elis Unique

foto k článku Dejan Jankov (1975) svou autorskou tvorbu zaměřuje na výzkum své osoby, jakožto bytosti, která má neustálou potřebu komunikovat skrze vlastní tvorbu. Metodika Dejana Jankova vystupuje za hranice uměleckého ateliéru, kde vzniká prostor pro uvolněný dialog o balancování života a umění. Dejan se aktuálně zaměřil na projekty zprostředkování umění, inkluzivní tvorbu a participativní strategie, přičemž tyto přístupy uplatňoval i ve své práci se členy komunitní zahrady Prazelenina. Významnou roli v rámci tématu přikládá Dejan procesu deteritorializace. Vzdalování se půdě a živlům nutně přináší ztrátu části kořenů a přirozených vazeb (jak to líčí například Fromm). Dejan se proto rozhodl pracovat s komunitou pěstitelů v Praze 7 a pořizoval otisky konečků prstů tamějších členů v sérií malých sochařských workshopů. Kromě reprezentace lidských prstů, jakožto nástrojů pro fyzický kontakt, sbíral také příběhy rodinných hrdinů. V jeho díle se tak potkává forma symbolická a osobně narativní, které následně recykluje v koncepci grafické dílny určené pro návštěvníky výstavy.

Pavel Havrda (1984) je umělec, technik a konstruktér interaktivních a hudebních objektů, který ve své umělecké tvorbě zkoumá vývoj a proces strukturování organických forem napříč jejich proměnami v čase a prostoru. Jeho práce oscilují mezi různými médii, přičemž jejich charakter je povětšinou procesuální a efemérní. Pavla Havrdu při práci na tématu zajímal hlubší vhled do asymetrické komunikace rodičů a potomků, přenos výchovných modelů z generace na generaci. Rozhodl se neodcházet pracovat na tématu mimo vlastní rodinu, naopak se snažil tento čas využít ke zkoumání uvnitř ní. Stěhování, stavba domku na stromě, tábor, rodinná rezidence na Slovensku, nová budova Mamatata, každodennost, … to vše byly inspirující zážitky, při kterých zkoumal vnitřní dynamiku skupiny, její stereotypy a bloky. Dětem například připravil bojovku, při které učily „robůtka“ s integrovanou kamerou poznávat svět, uspořádal dětskou schůzi, nebo nechal samotné děti putovat krajinou a sám byl jejich pozorovatelem. Pro výstavu Pavel navrhl mnohonohý stůl, jehož tvar vznikl na základě dětských kreseb.

Jakub Ra (1995) je vizuální umělec, LGBTQIA+ aktivista a vedoucí modelingové agentury New Aliens, který se dlouhodobě a intenzivně věnuje tělu jako ústřednímu fenoménu své tvorby. Jakub Ra do projektu vstupuje se skupinou mladých lidí, členů modelingové agentury New Aliens, jejíž vnitřní struktura a „hierarchie“ operuje spíše na komunitní bázi. Vnější obal tvoří komerčně fungující modelingová a trendsettingová agentura, která zastupuje osobnosti, jenž se z rozličných důvodů necítí komfortně, nebo úplně nezapadají do normalizačních škatulek většinové společnosti. Jakuba zajímal mezigenerační dialog v první řadě z hlediska hlubšího pochopení vlastní identity a také pochopení určitých vzorců, rolí a limitů, které pocházejí z primárních vztahů v rodině napříč generacemi. Skupina se odhodlala učinit krok mimo svou komfortní zónu a vstoupila do dialogu se skupinou žen navštěvujících výtvarný ateliér Evy Jiřičky. V rámci několika otevřených diskuzí společně probrali*y řadu otázek počínaje coming outem přes proměnu životního stylu až po specifika digitální komunikace. Jejich debata se dotkla i intimních rovin života, vztahů a vypořádávání se s bloky a traumaty minulosti.

foto k článku Eva Jiřička (1979) je umělkyně a performerka, která se pohybuje po hranách více médií a žánrů, zejména videoartem a site-specific videoperformancí. Pro Evu Jiřičku je jedním ze stěžejních témat, které prostupuje mnoha jejími díly, porozumění druhým. V dlouhodobé projektové práci se seniory rozvíjí existenciální rozsah otázek týkajících se lidského života, jeho konečnosti, vztahů, paměti a sociálních hodnot. I v tomto případě byl její přístup k práci se skupinou velmi citlivý. Vstupními nástroji se staly naslouchání a vcítění se do myšlenkového prostoru účastnic a následná konfrontace s vlastní perspektivou. V místech, kde příběhy jednotlivých projektů vznikají, se Jiřička svým způsobem napojuje na ona místa, rovněž tak na osoby a společnost, se kterými je sdílí. „Byli s námi v průběhu, ukazovali nám jasné indicie slova a obrazu. Doběhli jsme sami zase osamělí. Vše ožije jejich příchodem.“ Pro Jiřičku je důležitá reciprocita vztahu mezi umělcem a účastníkem, jenž směřuje ke spoluvytváření sdílených hodnot v pravém slova smyslu.