To byl počátek mého fotografování. Ale vážně jsem se jím začal zabývat až o dvě desetiletí později, kdy jsem měl už i zrcadlovku Flexaret. Na konci padesátých let mi ji vybral můj podkrkonošský krajan Miroslav Hák, s nímž jsem se sblížil v pražském Ústavu teorie a dějin umění ČSAV: já jsem tam pracoval jako snaživý historik umění, on jako nesnaživý fotograf. Tehdy mi už nezbýval čas na kreslení, jímž jsem se od raného dětství bavil nejraději a které časem přestalo být jen zábavou. Věnoval jsem se mu i při studiu na brněnské univerzitě, ale potom je vystřídalo psaní a čím dál víc také fotografování jako jiný druh výtvarné aktivity; kreslím však doposud.
Od chlapeckého věku mě přitahovalo moderní výtvarnictví. Poznával jsem je při prohlížení uměleckých časopisů svého otce malíře a později mi cestu k němu ukazoval i starší bratranec Vladimír Janoušek, příští sochař. Jako vysokoškolák jsem se v Brně stýkal s mladými výtvarníky, hlavně s Jánušem Kubíčkem a Bohumírem Matalem, a v Praze mé styky s umělci pokračovaly. Seznámil a sblížil jsem se s Jiřím Johnem, Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem, Oldřichem Smutným, Alenou Kučerovou a dalšími členy skupiny UB 12, kam přijali i mne; byla to pak přátelství na celý život. Mých blízkých známých mezi umělci přibývalo a všichni jsme při sobě drželi tím pevněji, čím tvrději nás utlačoval vládnoucí režim, pro nějž moderní umění a jeho duchovní svoboda znamenaly nebezpečí.
Stýkal jsem se především s malíři a sochaři, později také s fotografy, z nichž někteří mě i portrétovali. Po Miroslavu Hákovi to byli v sedmdesátých letech dosud málo známý Jan Svoboda a pardubičtí rodáci Jiří Toman a Otakar Hájek, jejichž tvorba nebyla dosud patřičně oceněna, v osmdesátých letech (vyjmenuji je podle abecedy) Jan Brodský, Blanka Lamrová, Bohdan Holomíček, Milan Pitlach, později žijící v západním Německu, a Jindřich Štreit, v devadesátých Dagmar Hochová a po roce 2000 Miroslav Khol, Karel Kuklík, Pavel Vácha a loni Jan Adamec, kurátor této výstavní síně. A nesmím zapomenout na malíře Oldřicha Smutného, také výborně fotografujícího, který svou knížku Labutě, labutě… ilustroval svými snímky.
O většině jich jsem psal a mluvil na vernisážích výstav, jež jsem sám připravil. Jan Svoboda se bohužel nedočkal toho, po čem léta toužil, a nemohl už své fotografické obrazy vidět v sousedství maleb, grafik a soch v expozici českého moderního umění ze sbírek Národní galerie, kterou jsem roku 1990 uspořádal v Jízdárně Pražského hradu. Při společné práci i zábavách jsem s těmito přemýšlivými a většinou velmi vzdělanými lidmi prožil vzácné chvíle, se Oldřichem Smutným a Dagmar Hochovou také na Slovensku: velkou výstavu jejich tvorby v Turčianské galérii v Martině přijali naši hostitelé mimořádně srdečně.
Za mou práci a přátelství mi všichni občas něco darovali –Jan Svoboda to dokonce stvrdil i názvem jednoho Stolu: Fotografie pro Jaromíra Zeminu, a Bohdan Holomíček, který mě občas navštívil v mé chalupě na Podzvičinsku a rád fotografoval naši zahradu; pod jeden takový snímek napsal: Pan Zemina zase není doma.
To, že také já fotografuji, však kromě Miroslava Háka věděla jen Blanka Lamrová, zaměstnaná jako já v Národní galerii, protože mi v tamní fotografické dílně občas vyvolala filmy a udělala zvětšeniny, a Oldřich Smutný, s nímž jsem hovoříval hlavně o barvě ve fotografii – on s ní už měl zkušenosti, kdežto já ještě ne. Oldřichovy snímky se mi líbily zejména pro své výtvarné kvality, a proto mi na sklonku života odkázal všechno, co kdy vyfotografoval v Paříži, naší společné lásce. A když se roku 2010 otvírala v Prácheňském muzeu v Písku výstava mých kreseb a fotografií – poněvadž patří k sobě –, chtěl ji zahájit. Ale nakonec to neudělal z obavy, že se přitom rozpláče. A já jsem slzel při psaní textu k posmrtné výstavě jeho snímků z Francie. Tak blízcí jsme si byli.
Na důkaz své vnitřní blízkosti a důvěry mi někteří fotografové, nejčastěji Jan Svoboda, dávali i to, co nebylo určeno k vystavení a čeho si vážím asi nejvíc, poněvadž mi to umožňuje nahlédnout do způsobu jejich práce.
Poněvadž nynější výstava v Pardubicích, ukazující veřejnosti některé ty dary a dárky pohromadě, má tak osobní a intimní ráz a týká se důležité části mého života, dovoluji si k nim přidat i něco z vlastní fotografické činnosti, o níž publikum ví spíše jen z mých knih, jež jsem doplnil svými kresbami a fotografiemi.
Ze všeho, co fotografuji, zpodobuji nejraději přírodu, jak se mi jeví při mých toulkách po českých krajinách, jejichž rozmanitost mě znovu a znovu uchvacuje. Podstatnou součástí krajiny je však pro mne i obloha s oblaky a mraky, a někdy fotografuji jen ji, tak prostorovou, plastickou a barevnou, potvrzující mi význam odstínů, bez nichž je barevnost i při největší pestrosti fádní. Ostatně nejpůsobivější obrazy barvami nehýří! A jak úžasně krásná je šeď, rozpjatá mezi černí a bělí, tmou a světlem, a proto ze všech barev vnitřně nejodstíněnější! Při jejím pozorování si uvědomuji, proč černobílé fotografii dávám někdy přednost před barevnou. – Miluji prostor, daleké obzory, ale zrovna tak básnířku mlhu, která prostor pohlcuje, naplňuje však krajinu tajemstvím. Nepřeberné jsou přírodní krásy!
Ze všeho, co mi fotografie dává, cením si snad nejvíc toho, že jako kreslení i ona mi zostřuje vidění a zintenzivňuje vnímání světa, a navíc podněcuje mou výtvarnou představivost při odhadování toho, jak bude vypadat fotografovaná skutečnost na snímku. Nikdy však hledáček fotoaparátu nepoužívám jako průvodce krajinou, ale jen jako nepostradatelného společníka – mými pravými průvodci jsou moje oči a mé srdce. Od profesionálních fotografů mě odlišuje právě to, že fotografování pro mne není činnost samoúčelná.
Když přemýšlím, co všechno mě vedlo k vystavení děl několika proslulých i méně známých fotografů, která se během mnoha let sešla v mém bytě, dospívám k tomuto závěru: chtěl jsem je vidět pohromadě ve veřejné prostoře – u mne doma jsou uzavřena v deskách a krabicích – a zjistit, co tvorbu těchto osobitých umělců jednak odlišuje, jednak uvádí v soulad, a umožnit takové srovnání i jiným divákům. A hlavně jsem chtěl, aby toto mně tolik milé shromáždění společně hovořilo o přátelství a blahodárné schopnosti umění sbližovat a spojovat lidi.
Fotografie v textu (chronologicky):
Jan Svoboda - 1983
Jindřich Štreit – 90. léta
Dagmar Hochová – 1967
Ota Hájek – 60. léta
Jan Brodský – 1983
Jaromír Zemina – 90- léta
Bohdan Holomíček – 80. léta
Co nám dává fotografie - Ze sbírky Jaromíra Zeminy
20. února – 30. března 2020
Galerie FONS firmy STAPRO s. r. o. , Pernštýnské nám. 51, 530 02 Pardubice
