Dmitrij Kadrnožka: malíř lidských emocí

Události - obrázek V Galerii Dolní Brána v Prachaticích probíhá v těchto dnech výstava české malířské legendy, Dimitrije Kadrnožky. Výběr bezmála 60-ti jeho děl obnaží návštěvníkovi všechny umělcovi malířské stránky. Výstavu zahájil sám autor formou živé besedy s kurátorem a iniciátorem výstavy Pravoslavem Tomkem.

Není mnoho českých výtvarníků, kteří se mohou pochlubit tím, že se osobně potkali s Fidelem Castrem, znali se s hercem Jeanem Maraisem a jejich obrazy visely vedle děl slavného Henriho Matisse. Malíř Dmitrij Kadrnožka tohle všechno ve svém životopise má. Narodil se v Kroměříži 29. října 1923 a stal se malířem. Tomuto řemeslu se věnuje dodneška, a i když za pár dní oslaví 95. narozeniny, maluje denně.

foto k článkuStudoval na VŠUP (1945 – 1950 u A. Strnadela) a AVU obor scénografie (1951 - 1954 u F. Tröstera). Poprvé vystavoval v roce 1945, v roce 1947 uskutečnil studijní cestu do jižní Francie. Od roku 1965 byl asistentem prof. Tröstera na AMU. V letech 1967 - 1974 působil jako profesor a děkan na Escuela Superior Nacionál del Arte na Kubě. Tam také založil další školu - Institut de Artes Plástika. Na přelomu 80. a 90. let žil a pracoval ve Vídni, v současné době žije v Praze.

Věnuje se malbě a grafice. Od šedesátých let vytvořil přes 150 filmových a divadelních plakátů. Navrhoval jevištní výpravy, výtvarně spolupracoval na dvaceti celovečerních filmech režisérů Steklého, Blumenfelda, Strnada, Kleina aj.

foto k článkuJeho obrazová díla jsou nefigurativní (kromě lineárních aktů) a vyúsťují do lapidárních stylizačních zkratek vyjadřujících malířovo krédo prvopocitů s výraznou barevností inspirovanou dlouholetým pobytem na Kubě. "Já to nedělám pro peníze. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu malováním živit. A taky jsem vždy prodával nerad. Obrazy jsou jako moje děti. Nerad je pouštím do světa. Mě to baví. Je to pro mě radost – proto maluju dodneška."

Rozhovor s Dimitrijem Kadrnožkou pro Galerii Smečka

foto k článkuHádám se s plátnem, jinak to nejde, říká výtvarník Kadrnožka. V jeho ateliéru se člověk na chvilku zase stane dítětem a snílkem. Kličkuje mezi ještě čistými plátny, hotovými obrazy, čichá vůni barev a dost snadno se zamaže od barevných pastelů. Je tady vlastně vše, co umělec potřebuje k životu – nádobí, jídlo a víno. Třiadevadesátiletý - Dimitrij Kadrnožka pije červené. Stále mu ho vozí kubánští studenti, když jedou svého tehdejšího profesora navštívit. A tak jsme jednu lahev otevřeli… Nechali vzpomínky volně plynout. „Míťa”, jak mu známí říkají, mluvil o vytrácejícím se řemesle mezi mladými malíři, pokoře i sedmi letech strávených v Havaně. A na dně sklenky došlo i na jeho zednářství.
V tomto ateliéru tvoříte od začátku 60. let. Trávíte tady stále celé dny? Už dlouho tady nespím. Byly ale doby, kdy jsem moc nevycházel. Dřív jsem vydržel každý den stát osm hodin u plátna. Dneska si už musím po dvou hodinách sednout. Rád se občas flákám.

To nezní moc důvěryhodně od někoho, kdo ještě v 95 letech stále pracuje...
Už mám ale méně energie než dřív. Do ateliéru přicházím na desátou dopoledne a odcházím okolo osmé až deváté večer. A druhý den jsem už tak ­zdrchaný, že bych sem nejraději ani nešel. Ale ­musím.

Proč? To si nemůžete jen tak odpočinout?
foto k článkuUznávám řemeslo, bez něj to nejde. Musím každý den kreslit, jinak vyjdu ze cviku. To by byl můj konec. Poslední dobou odpočívám pouze o víkendu. Víte, lidé si neuvědomují, že malíř je řemeslník. Tak, jako se někdo naučil dobře vyrobit židli, tak se někdo jiný naučil namalovat obraz. Musíte umět řemeslo, když ne, tak se to pozná. Dneska si lidé myslí, že když někdo naskládá vajíčka na trávu, tak je to umění. Ale není.

Takže vás moderní umění moc nebere?
Stačí jen nakreslit obyčejnou čáru, aby odborník věděl, jestli dotyčný něco umí.

Takže když nakreslím čáru, i když se budu hodně snažit, tak hned poznáte, že ne­umím kreslit?
foto k článkuSamozřejmě. Protože nemáte vykreslenou ruku. Už Picasso říkal, že aby nevyšel ze cviku, tak musí ­každý den dvě hodiny kreslit. Pořádný kumštýř musí umět řemeslo, a to on uměl perfektně. Řemeslo se ale podle mě ztrácí. Moje generace dospěla v 50. letech, kdy se na umělecké vzdělání kladly jiné nároky než dnes. Když jsem tehdy nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, tak jsem měl kantory, kteří sami uměli perfektně řemeslo a po nás chtěli to samé. A tak jsme se učili jako řemeslníci. Míchali jsme barvy, tiskli grafiku a uměli i zlatit. Pro mě ani dnes není problém udělat třeba kaligrafii. Hodně mladých se ale v současné době ptá – A na co bychom to měli umět?

To tak trochu ale vypadá, že talent nehraje velkou roli...
foto k článkuSpoustu lidí má talent. A pak jsou géniové, ale těch je málo. Talent není všechno. Musíte makat a dřít, abyste ten dar od pánaboha někam dotáhli. Pamatuji si, že jsme všichni na škole měli nějaký vzor, ke kterému jsme vzhlíželi. Chtěli jsme něco dokázat. Všichni jsme chtěli být Rembrandti. Ze začátku tvorby se mi také hodně líbil Édouard Manet. Napodoboval jsem ho – maloval kytky v broušených vázách. I o ten štětec jsem se opíral stejně jako on a zátiší jsem tvořil s čepicí na hlavě, přesně tak, jak to dělal Manet. Pak z vás ale tahle vlna musí opadnout. Kantoři nám říkali, ať na vše, co jsme se učili, zapomeneme. A začneme tvořit sami. To nějakou dobu trvá. Já jsem byl ale od malička vždycky dost „tvrdohubej“ a nikdy nechtěl malovat podle toho, jak mi někdo říkal. Nešlo mě jen tak zaškatulkovat do nějakého směru, a proto ty moje mazanice vypadají tak, jak vypadají. A jestli se to někomu líbí, tak mu za to děkuji.

Jak je důležitá pokora?
foto k článkuSpočívá v tom, že stojíte hodiny u plátna. Musíte s ním diskutovat. Plátno je potvora bílá. Já vím, co chci, ale nevím, jak to bude vypadat. Podoba vzniká až v momentě, kdy se hádám s plátnem. Povídám si s ním, nadávám. Občas se stane, že mě někdo chce navštívit a bojí se vejít do ateliéru, protože si myslí, že tady někoho mám. Jenomže já s plátnem musím vést dialog, musím ho přemoct.

Říkáte o sobě, že jste tvrdohubý. Co to znamená?
foto k článkuNikdo mi v životě nedokázal nasadit uzdu na pusu. Maminka ze mě chtěla mít inženýra, ale marně. Rodina mě také poslala k páterovi do semináře. Udělali to poté, co táta – hrdina od Zborova tragicky zemřel ještě jako mladý a já jsem zůstal jediný kluk v rodině. Navíc táta nevěřil v Boha a tetičky usoudily, že bych to měl napravit a stát se knězem. Měl jsem dokonce i slíbené, že budu chodit na školu do Vatikánu.

Nechal jste toho… Proč?
Dozvěděl jsem se vše, co jsem potřeboval vědět pro svůj život. Dodneška ještě umím evangelia, i toho svatého Pavla. Zůstalo mi klasické vzdělání, zájem o filozofii a rád čtu. Také se zajímám třeba o kabalu a duchovní směry. Myslím si, že určitou metafyzickou orientaci by v sobě výtvarník měl mít. Určitou etickou mravnost – to Kantovo Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

Souvisí to s vaší cestou k zednářství?
Ano. Zednáři jsou vlastně děti osvícenství. Například i Alfons Mucha mezi ně patřil. Já jsem mezi mužskými zednáři už 24 let, i můj strýček jím byl. Nikdy jsem si nemyslel, že se mezi ně dostanu. Až jednou mě jeden známý přizval. Do té doby jsem ani nevěděl, že u nás zednáři jsou.

Zednářství zní tak trochu jako konspirační teorie. Co vlastně děláte?
Žádný zednář nechce ovládat svět, to je nesmysl. Uznáváme především etické chování a to také vy­žadujeme od svých členů. Bavíme se na filozofické a intelektuální rovině. Snažíme se sebezdokonalovat.

Žil jste na Kubě, kde jste učil novou generaci výtvarníků. Jak jste se tam tehdy vůbec dostal?
foto k článkuDělal jsem asistenta profesoru Františkovi Trösterovi na katedře scénického výtvarnictví Divadelní fakulty AMU. Tröster byl velmi respektovanou osobností. Kubánci si ho tehdy vyhlídli, protože chtěli postavit výtvarnou fakultu od někoho ze socialistické země. Vybrali si ho i proto, že byl v roce 1959 vyznamenán zlatou medailí jako nejlepší zahraniční scénograf na II. bienále divadla v Sao Paulu v Brazílii. Tröster ale dostal infarkt a nechtěl odjet. Na přímluvu jeho a také UNESCO jsem tehdy mohl vycestovat. Protože jsem ale nebyl soudruh, tak rok trvalo jenom vyřídit všechna povolení.

V Havaně jste strávil sedm let. To je dost podstatná část života.
Byla to krásná doba. Na Kubě panovala svoboda. Četli jsme časopisy z celého světa. Každý rok jsme dělali výstavy, prodávali obrazy a sochy lidem ze Západu, pro které to bylo levné. Navíc Kubánci chtěli výtvarnou školu evropského typu plnou nové tvorby. Mohli jsme zcela volně a svobodně tvořit.

Prý vám říkali „Bláznivý Čech”. Jak jste k této přezdívce přišel?
Protože jsem po nich chtěl, aby pracovali. Mladí Kubánci tehdy měli všechno zdarma od státu – jídlo, koleje i uniformy. Chtěl jsem po nich, aby něco za to státu vraceli. Na všechno měli dost času a jejich pracovní morálka byla dost jiná než naše. Třeba jsem jednou přišel do školy a tam nebyla ani noha. Jenom zaměstnanci, ale žádný kantor ani student. Ptal jsem se: Kde jsou všichni? A oni mi odpověděli: Tobě není zima? Tady nikdo v takovém počasí nedělá… Ve skutečnosti bylo 23 stupňů.

Kubánci vás musí milovat za to, že jste tehdy zavedl malování aktů podle reálných modelek.
foto k článkuStudenti si tenkrát našli v Bostonu výstavu sexartu, na kterou chtěli jet a vystavovat na ní. Řekl jsem: Dobře, ale budou to dělat pouze ti, kdo něco umí, tedy od třetího ročníku výš. V té době ale přijela na návštěvu školy sovětská ministryně kultury a přišla se podívat do ateliéru. Měla na sobě takové ty dlouhé šaty až ke kotníkům… No a když vešla do dílny, tak najednou viděla velké dámské přirození i soulož, řekněme v dost naturální podobě. Celá se zděsila. Ptala se mě, jak je to možné. Bylo to opravdu dobře řemeslně namalované. Po mém odjezdu tahle ministryně zařídila, že škole zrušili status univerzity. Každý, kdo chtěl diplom, pak musel odjet studovat do Sovětského svazu.

Proč jste se vracel?
foto k článkuNevracel bych se, ale moje maminka byla těžce nemocná. Deset dní po mém návratu zemřela. Zpátky mě už nechtěli pustit. Označili mě za agenta CIA, zabavili pas i peníze. Navíc mi zakázali se malováním živit. V Havaně ale zůstala manželka i s malým synem. Rok a půl jsem byl bez nich. Když se vše urovnalo, tak se moje žena už do Havany vracet nechtěla a já je nechtěl opustit. Dlouho jsem dělal nočního hlídače, díky přátelství a pomoci režiséra Karla Steklého jsem začal pracovat s filmem a na Barrandově.

Jak to máte s prodejem svých obrazů? Někteří umělci to dělají neradi.
Nejraději bych je vůbec neprodával. Ke každému obrazu mám totiž vztah. Je jako moje dítě. A vždy, když nějaký prodám, tak kupujícímu říkám, ať se k němu chová hezky, protože odnáší mého chlapečka. Mám to tak i s obrazy, na které se třeba rok nepodívám.

A jak fungujete? Když si řeknu, že bych chtěla něco namalovat, tak to uděláte?
foto k článkuNe, to ne. Já totiž nikdy nevím, jak obraz dopadne. Musíte se podívat na obrazy, které aktuálně mám, a vybrat si z nich. Jestli se vám žádný nelíbí, tak musíte přijít třeba za půl roku a počkat si, až vytvořím další. Ročně jich namaluju okolo čtyřiceti.

Jste dnes na vrcholu tvůrčí kariéry?
Nikdy na něm nebudu. Potřeboval bych ještě tak sto let, abych to někam dotáhl. Když není člověk nafoukaný, tak vždy má pocit, že to ještě není ono. Že by obraz mohl být ještě lepší.

Výstava: Dimitrij Kadrnožka – Obrazy
Galerie Dolní Brána, Dolní brána 25, Prachatice
Trvání výstavy: 12.9.2018 – 14.10.2018

Autor / zdroj:
Publisher: iUmeni.cz

Dmitrij Kadrnožka: malíř lidských emocí - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další události


Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder

Knižní akce

Pampe a Šinka
Pampe a Šinka
Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů
Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů
Pod zemí, pod vodou
Pod zemí, pod vodou

Z ostatních rubrik

Knižní novinka

Posedlost