Metastázy obrazu

Události - obrázek Výstava nazvaná Metastázy obrazu usiluje o zpřítomnění určitého „obrazového rozhraní“, paralelně se otevírajícího i uzavírajícího, tj. dynamicky pulzujícího, v kterém se propojují různé způsoby zobrazení i různé způsoby jeho čtení a interpretace.

Prostřednictvím konkrétního řezu založeného na výběru děl oslovených umělců projekt poukazuje na ty aspekty současné malby a tvorby obrazu, které v rámci současnosti postihují formální nejednoznačnost ve vazbě na rozlišující estetické kategorie abstrakce a figurace. Jejich hlavním rysem je výrazová „dvojkolejnost“ umožňující svobodnou migraci mezi abstrakcí a figurací, a zároveň přemazávání těchto teoreticky konstruovaných delimitačních hranic.

foto k článku Operativnost malby sleduje více či méně jasné cíle. Stanovení cíle, tj. toho, jak má obraz ve výsledku vypadat, je zde však zpravidla pouze orientačním koncepčním rozvrhem. Nejedná se tedy o racionální realizaci předem stanoveného projektu, nýbrž o rámcově stanovený horizont, ke kterému autor během tvorby dospívá. Jejich fixace integruje do obrazu momenty nových objevů, které se odehrávají v různých rovinách obrazového založení.

foto k článku V pracích Silvie Krivošíkové (1976) je to spontánní zacházení s jazykem materiálu (papír, karton), který vztahuje ke světu svého osobního, často intimního prožívání. Osvobozuje formy prostřednictvím hravých asociací. Vlastnosti prostorových objektů překlápí do malby a naopak. David Pešat (1980) sleduje „příběh“ formy v samotném aktu malířského procesu. Ve vybraných dílech zastavuje kompozice v hraničním pásmu mezi stavem rodící se tvarové konstelace a napovídající asociací, která na základě automatismu lidského vědomí zvěcňuje (figuruje) viděné.
foto k článku Jakub Sýkora(1984) rozkládá plochu obrazu do množství malých samostatných obrazů-odkazů, nebo z nich velký obraz naopak skládá. Proces defragmentace celku je na jedné straně zhušťován v tmavých kompozicích, na straně druhé pročišťován na ploše neutrálního bílého plátna. Argišt Alaverdyan (1991) propracovává a posunuje svůj malířský program zaměřený na nestálost forem v době masově rozšířených digitálních médií. Forma je spíše nosičem určitého přechodného stavu, emoce, atmosféry či nálady, nežli stabilním komponentem s nadčasovými (mystickými) vlastnostmi. Michal Cimala (1975) zpřítomňuje ve své práci rozhraní mezi tělesným a psychickým prožíváním narušeným a nově modelovaným všeobecně přítomnou civilizační rychlostí. Dromologie zhušťuje jakékoliv představy o kontinuální minulosti a budoucnosti do abstraktní mlhy. Vše se odehrává v rychlosti přítomného okamžiku, jenž hýří ostrými barvami, mimikry a přetvářkou.
foto k článku A konečně Jiří Šigut (1960) komprimuje krajinu a portréty do stavu digitálního kódu. Viděné je zjednodušeno ad absurdum nejen tvarově, nýbrž i barevně. Z obrazu se stává komprimovaná informace odkazující však ke konkrétnímu místu či konkrétní osobě (v případě tzv. podobizen). Je to datový balíček překlopený do barev na plátně, jež však má svou logiku a platnost prvotních zdrojů.

Metastázy metaforicky zastupují reálnou přítomnost obrazového meziprostoru v současné malbě, jehož epicentrum se začíná, zdá se, zvětšovat a rozšiřovat. Na malířské scéně je tato tendence přítomna stále více a častěji. Ohlašuje latentní proměny tvůrčí reflexe ve viditelných autorských projevech a znatelných formách.

Místo: Topičův salon, Národní 9, Praha 1, www.topicuvsalon.cz
Termín: 11. 10. – 10. 11. 2017

Autor / zdroj: Petr Vaňous / Topičův salon
Publisher: iUmeni.cz