Rytíř české kultury, tento titul mu udělil v únoru letošního roku ministr kultury za celoživotní dílo. „Kdo měl možnost se setkat se sochami tohoto významného mistra, bude souhlasit, že se jedná o mimořádný zážitek,“ popisuje majitel galerie Jiří Hruška. „ Je to jako dotknout se věků, být okouzlený nádherným lidským poselstvím s tak silným dojmem, že to nelze vyjádřit. Jako vnímat dalším smyslem, o kterém jste do té doby neměli tušení. Být v kontaktu s nadčasovým monumentem je prostě úžasné. Určitě si takový zážitek, mezi sochami v nadživotní velikosti, nenechte ujít. Vždyť do Jízdárny Pražského hradu, kde měl mistr Zoubek výstavu na přelomu let 2013/14, přišlo přes čtyřicet tisíc návštěvníků. Popisovat umělecké dílo, v tomto případě sochy Olbrama Zoubka, je jako mluvit o kráse básně. I ta se musí slyšet, nebo přečíst a sochy Olbrama Zoubka zase vidět a třeba si na ně sáhnout,“ dodává Jiří Hruška.
Výstava byla zahájena 14. července v 17 hodin v atriu muzea, kde jsou vystaveny velké cementové sochy. Pokračuje pak v galerii Ikaros interiérovými reliéfy a bronzovými a cínovými sochami. Výstava potrvá do 29. srpna 2015
Olbram Zoubek
Narodil se 21. dubna 1926 v Praze. Studoval na VŠUP v Praze v ateliéru Josefa Wagnera (1945-52). Od roku 1959 byl členem skupiny TRASA, od roku 1987 zakládající člen NOVÉ SKUPINY a od r. 1991 členem UMĚLECKÉ BESEDY. Od roku 1952 žil se svojí první manželkou, význačnou českou sochařkou Evou Kmentovou. V současné době žije s druhou manželkou Marií střídavě v Praze a v Litomyšli. Syn Jasan Zoubek se v poslední době stává výraznou postavou mladého českého sochařství.
Zážitek z cesty do Řecka v roce 1958 Olbrama Zoubka provždy poznamenal vztahem k antice s vědomím ušlechtilého poslání umění, ideálu lidskosti a stále se opakujících osudových témat.
Výtvarný názor si ovšem od počátku formoval poznáním díla klasiků moderního sochařství. Setkání s dílem Alberta Giacomettiho v Paříži upevnilo jeho názor, že nastoupená cesta je ta správná. Vyvinul osobní styl integrálního figuralismu, jehož smysl vyjádřil lakonickým: “dělám lidi, na které myslím”. Na konci 60. let se jeho tvorba dostala do blízkosti nové figurace, k níž měl zároveň vztah kritický, neboť figuraci chápe jako kontinuitní, od paleolitu po současnost. Záleží mu na sdělnosti a na přímém kontaktu s divákem. V roce 1969 na výstavě Socha a město vystavil skupinu postav na náměstí mezi chodce.
Jeho dílo je nejen početné, ale má i velké rozpětí, od komorních plastik, volných i reliéfních, k monumentálním. Rád spolupracuje s architekty, je autorem četných realizací v interiéru i exteriéru – mimo jiné sochařského portrétu Jana Palacha nebo hrobky rodiny Havlových. Jeho oblíbenými materiály jsou osinkocement, olovo a cín, zvýrazněné působivosti dosahuje polychromováním a zlacením.
Uskutečnil několik desítek výstav v Čechách a v zahraničí, mimo jiné v Krakově, Vídni, Essenu, Frankfurtu nad Mohanem, Berlíně a Paříži.
Zdroj: www.lidovky.cz
www.galerieart.cz
