Před více než 100 lety slavný český cestovatel a přírodovědec Alberto Vojtěch Frič (1882–1944) během náročného a dlouhého pobytu mezi domorodci v oblasti Gran Chaca objevil pozůstalost italského umělce, fotografa a etnografa Guida Bogginiho (1861–1901), jenž zahynul z nevyjasněných příčin rukou domorodců. V Buenos Aires pak ještě objevil pečlivě zdokumentovaný unikátní fotografický materiál. Ke svému překvapení Frič zjistil, že ředitel tamního antropologického muzea Robert Lehmann-Nitsche (1872–1938) vydal Boggianiho fotografie jako sérii pohlednic, ozvláštněnou separátním bonusem snímků nahých domorodých žen a dívek. Frič v průběhu let 1904–1908 na základě zplnomocnění Boggianiho pozůstalých zabezpečil v Argentině dědické řízení a na své náklady dopravil do Evropy materiální pozůstalost. Boggianiho bratr Olivier za to Fričovi věnoval obrazový a doprovodný textový materiál, aby s ním naložil podle vlastního uvážení k další badatelské a publikační práci. V rodině Fričů se tak podařilo uchovat na 300 skleněných negativů.
V roce 1997 vydalo jejich rodinné nakladatelství Titanic knihu Guido Boggiani: fotograf, jež vůbec poprvé uceleně představuje fotografie pořízené Boggianim v Paraguayi a Brazílii. Každou fotografii autoři popsali na základě Boggianiho pečlivé dokumentace. Kniha a doprovodná fotografická výstava, instalovaná ve 24 reprízách v řadě měst České republiky a světa, se dostalo velké pozornosti a získala četná ocenění.
Guido Boggiani nepochybně významně přispěl k etnografickému poznání nativního obyvatelstva, o čemž svědčí jeho etnografické práce, jež stačil do své předčasné smrti připravit k vydání. Jmenovat lze například Tatuaggio o pittura? (Tetování, či malování?, 1895) a především I Ciamacoco (Čamakokové, 1894) a I Caduvei (Kaďuvejové, 1895), jež se dnes pokládají za etnografickou klasiku. Popsal v nich nejen jejich kulturu, ale připojil i základy jazyků. Nicméně Boggianiho nelze hodnotit pouze jako etnografa. Sice se velmi dobře orientoval v soudobé antropologii a etnografii, ale byl především umělec, jenž se ve své tvorbě věnoval malbě, kresbě a fotografii.
Boggianiho fotografie pořízené mezi jihoamerickými domorodci mají z antropologického hlediska přirozeně vysokou hodnotu, nelze je však v žádném případě pokládat toliko za etnografické dokumenty. Dobová etnografická fotografie se totiž ubírala zcela jiným směrem. Postupy pro pořizování snímků domorodců, jež vypracovali Maurice Vidal Portman, John Lamprey či Thomas Huxley počítají se striktně vědeckým výsledkem bez uměleckého přesahu. Etnografické fotografie měly zachycovat subjekty nahé, en face a z profilu. Doporučovalo se, aby se za subjektem nacházelo pozadí černobílé šachovnice s poli o rozměrech pět krát pět centimetrů. Taková fotografie totiž umožňovala odvozovat tělesné míry fotografovaného subjektu. Boggiani sice tato pravidla znal a snažil se je respektovat, aby vyšel vědě vstříc, ale jeho cit umělce byl silnější. Podobně jako Everard im Thurn zachycoval lidi především jako „živé bytosti“. Těžil ze svých výtvarných zkušeností a jako experimentující fotograf-samouk zkoušel umělecké možnosti nového výrazového oboru. Je evidentní, že detailně promýšlel kompozici, aranžoval pózy subjektů a experimentoval se světlem. Boggianiho fotografické dílo je svébytnou mozaikou umělecké a etnografické práce a lze jen vyjádřit obdiv nejen nad úsilím Alberto Vojtěcha Friče, aby uchránil Boggianiho odkaz, ale rovněž nad pečlivým zpracováním jeho díla do knižní podoby, kterou Pavel Frič a Yvonna Fričová připravili. Čerpáno z článku Martina Rychlíka pro Lidové noviny
Velkorysá monografie je rozdělená do čtyř obrazových kapitol: krajiny, ukázky dokumentace pro etnografické potřeby, pokusy o reportáž a portréty. Formát 35x30 cm, vazba s ražbou, 100 stran černobílých fotografií z let 1896-1901, text v češtině, italštině, španělštině, portugalštině, angličtině, foto-CD s úplnou obrazovou částí monografie.
