Tento projekt přináší do hlavního města výběr z uměleckých děl, která reflektují nejen průmyslovou a kulturní historii Moravskoslezského kraje, ale především hluboké niterní prožitky každého vystaveného umělce.
Kurátoři výstavy, Tomáš Knoflíček a Martin Netočný připomínají, že v devadesátých letech se Ostrava ocitla na prahu zásadních změn, která především spočívala v transformaci regionu, který byl dlouho ryze průmyslový. To se projevilo nejen v sociálním životě, ale i v kultuře, kde místní umělci postupně pronikali na celonárodní, a v některých případech i na středoevropskou uměleckou scénu. Tyto změny přispěly k vytvoření pomyslného silného kulturního centra v Ostravě, což vedlo k proměně institucionální podpory pro svobodnou tvorbu výtvarníků, ale též obecně k pozitivním změnám podmínek tvůrčí činnosti.
Nelze také opominout fakt, že na konci osmdesátých let tvořili umělci a umělkyně specifickou alternativní subkulturu. To se však výrazně proměnilo v následující dekádě, kdy mnoho výtvarníků z Moravskoslezského regionu začalo studovat na pražských vysokých školách a následně se na svoji rodnou hroudu vrátili již v pozici pedagogů. Zde působili přímo na Ostravské univerzitě, která se dnes již může pochlubit Fakultou umění, jež zahrnuje jak výtvarnou, tak hudební větev. Prací umělců spojených s ostravským krajem si brzy všimli kurátoři z celé České republiky i ze zahraničí, což vedlo k výstavám na různých místech. Docházelo také k proměně personální struktury scény, jak se umělci stěhovali a navazovali nové kontakty. Někteří s Ostravou zůstali úzce spjatí, jiní se přesunuli do dalších částí republiky nebo Evropy, přesto však k městu udržovali určitý vztah, který ovlivňoval jejich tvorbu.
Výstava také připomíná, že v devadesátých letech bylo možné v Ostravě cítit jakousi krizi identity, která byla zapříčiněna právě zavřením dolů a útlumem průmyslu, což ve své podstatě ohrozilo další vývoj a budoucnost žití ve městě, jež bylo tradičně považováno za „ocelové srdce Československa“. V této době se vynořila řada utopických vizí a jednou z nich byla snaha o přeměnu na „zelené město“, která by pomohla obyvatelům uniknout od industriálního dědictví kraje. Někteří výtvarníci, např. ostravský umělec Jiří Surůvka, snili o tom, že by prázdné průmyslové areály mohli zaplnit umělci, ale to se v celé své šíři ukázalo jako nereálné, nicméně inspirativní pro další generace. (V tomto kontextu můžeme zmínit např. industriální komplex Dolních Vítkovic proměněný v jedinečné vzdělávací, kulturní a společenské centrum s mezinárodním přesahem.)
Výstava v Galerii hlavního města Prahy se proto snaží vystoupit z tradičního škatulkování ostravské scény, jež produkovala umění, které bylo často vnímáno jako synonymum jinakosti – tedy odlišující se od zbytku výtvarné scény v ČR. Autoři chtěli představit širší spektrum interpretací a neopírat se pouze o stereotyp „ostravskosti.“ Na výstavě jsou tak představeni autoři, jejichž tvorba se celkově velmi liší, jsou to např. na jedné straně Jiří Surůvka a na druhé třeba Daniel Balabán. Výstava tak zahrnuje nejen známé postavy, ale též osobnosti, jež s Ostravou nejsou spojovány výhradně, např. Filipa Nádvorníka, jehož jedno dílo bylo zapůjčeno z Umělecké sbírky Ostravské univerzity, nebo např. Lenku Glisníkovou, Vojtěcha Kovaříka, Pavlu Malinovou a další výtvarníky. Výstava se tak snaží zdůraznit, že umělecká scéna v regionu nestagnuje, naopak se dynamicky vyvíjí jako živý mnohavrstevnatý organismus. Tomáš Knoflíček, kurátor výstavy a teoretik umění, se právě staví skepticky k názoru, že umění Ostravy zamrzlo v určitém bodě. Kurátor T. Knoflíček se přiklání k názoru, že pocit „konce“ panuje hlavně u těch, kteří devadesátá léta prožili jako zlatou éru a zůstávají k ní symbolicky upoutáni. Současná ostravská scéna je plná nových podnětů, které se nyní pokouší představit právě i výstava v hlavním městě.
Expozici s názvem Návratný průzkum je možné zhlédnout v Galerii hl. m. Prahy v budově Městské knihovny ve 2. patře až do 9. 2. 2025. K výstavě by ještě koncem roku 2024 měl vyjít obsáhlý katalog mapující ostravskou scénu včera a dnes.
