Asambláže jsou agregací nesourodého. Jsou vítězstvím nad dvojrozměrnou plochou, a tudíž i nad malbou. Zatímco malíř komponuje plochy, tvůrce asambláží sestavuje různorodé věci do celku, který zároveň prozrazuje, z čeho je sestaven. Asambláže se nevyvinuly z plošné koláže, jak tvrdil Jan Baleka ve svém jinak vynikajícím výkladovém slovníku výtvarného umění. Praotcem asambláží byl Giuseppe Arcimboldo, který malířskými prostředky sestavoval věci do bizarního disparátního celku. Jeho originalita nespočívá jen v tom, že sestavoval lidské figury z botanických prvků, ale také v tom, že těmto protoasamblážím dodal iluzivně třetí rozměr v jinak dvojrozměrné ploše. Nečinil tak šrafováním či jinými malířskými prostředky k navození objemovosti. Paradoxně tak činil skrumážemi ovoce a zeleniny. Zůstal na půdě malby, když vytvářel asambláže. Jinými slovy asambláž není asambláží svou trojrozměrností, ale pojetím skladby. Můžeme to vidět na asamblážích Jaromíry Šimoníkové, která vytváří rámem a sklem konzervované narativní plochy. Zatímco Arcimboldo své figury umrtvoval sestavami nejrůznějších plodů, Jaromíra Šimoníková naopak oživuje věci a prostory prostřednictvím svých vzpomínek. S Arcimboldem má autorka jeden společný znak, a tím je sestavování.
Arcimboldo sice maloval, ale jeho malba je svým způsobem inženýrský počin. Inženýrství nekomponuje, ale sestavuje, techničtěji řečeno montuje. A tím se dostáváme k autorce těchto asambláží. Jsou to také svým způsobem inženýrská díla. Preciznost prvků tvořících rámec vrstevnatých příběhů tomu napovídá, ale tato narace má také divadelní rovinu. Můžeme chápat autorčiny asambláže jako svého druhu kukátkové divadlo. Iluzivní prostor, dokonce s nápovědou, ztělesněnou texty, které vyprávění zakotvují v konkrétních příbězích, jež jsou předmětem vzpomínek autorky. Jde tu o syntézu výtvarného projevu a divadla, což dokládá jedna z asambláží, jež obsahuje návrh scény a kostýmů do představení Williama Shakespeare Večer tříkrálový v divadle Disk. To, že mají její asambláže scénografickou povahu je patrné na tom, že autorka používá zcizující efekt, který demaskuje iluzi tím, že nastoluje napětí mezi iluzivností a realitou. Trojrozměrné věci, z nichž jsou asambláže vytvořeny, jsou na jedné straně „skutečné“, na druhé straně jsou prvkem iluzivního rámce. Zcizující efekt, který byl jedním z principů dramat Bertolda Brechta, tu v některých asamblážích nalézá své invenční místo.
Vraťme se však ke konci na začátek. Arcimboldo byl nejen malíř asambláží, ale byl rovněž scénografem. Manýristicky traktoval portrétované bytosti jako loutky, jejichž mechaničnost vyvažuje karnevalová atmosféra jeho obrazů. Jaromíra Šimoníková spojuje umění sestavovat s uměním zalidňovat „prázdný prostor“, kterým procházejí zhmotnělé vzpomínky, čímž podle Petera Brooka, vzniká „akt divadla“. Asambláže se tak v jejím pojetí stávají syntézou divadla, scénografie, výtvarného umění a inženýrství.
Jaromíra Šimoníková (doc. Ing. arch.) se narodila 22. 2. 1940 v moravské obci Břest. Po studiu architektury na ČVUT a scénografie na DAMU od počátku směrovala svou tvorbu na prostory užívané veřejností včetně návrhů jejich individuálního vybavení. Její design nábytku byl oceňován u nás i v zahraničí - ohýbaná židle pro EXPO Osaka, křeslo SALIX (zlatá medaile mezinárodního veletrhu DOMO Brno), ohýbané židle SPINA (mezinárodní veletrh židlí Promosedia Udine), Je také autorkou návrhů šperků – akademické řetězy pro DAMU, záušnice Logaritmická spirála. Osobitou oblast tvorby Jaromíry Šimoníkové tvoří malá architektura - objekt slunečních hodin v areálu ČZU Suchdol, pyramidální sluneční hodiny v Malém Smokovci nebo vertikální sluneční hodiny “plastická krajina“ v Dolních Břežanech.
Pedagogicky působila na Mendelově univerzitě Brno, kde mimo jiné vnesla do výuky designu nábytku princip inspirace přírodními strukturami. Toto téma rozpracovala ve své habilitační práci Přírodní struktury a design nábytku.
Badatelská a publikační činnost Jaromíry Šimoníkové zahrnuje historii designu, tvarový vývoj nábytku z ohýbaného dřeva a historii jeho výroby, včetně produkce méně známých výrobců na našem území. K vydaným publikacím patří D. G. Fischel Söhne (Ketterer Kunst Verlag Mnichov), Nábytek z Bystřice pod Hostýnem (TON Bystřice p/H), Současný interiér (ODEON Praha).
Ve volné tvorbě se se průběžně věnuje kresbě, linorytu a koláži, v posledních deseti letech pak zejména asambláži. Asambláže jsou tématicky vázány k různým etapám života i tvorby autorky.
