Kvetoucí louka, zmizelý obraz Josefa Čapka, se po takřka 90 letech vrací do Česka. Dáma s vějířem zase připomíná, že Vojtěch Hynais není jen autorem jedné opony. A Poklad ve Stříbrném jezeře? Originál Zdeňka Buriana nás odkazuje k prvnímu českému vydání slavné knihy…
Jinými slovy – kolekce starého umění zaujímá v aukci velmi významné místo, a to v podobě více než 50 kvalitních a rozmanitých obrazů. Přitom platí, že nejen krajina, ale i špičkový historický a portrétní žánr figurální malby má velmi renomované zástupce.
Generace Národního divadla i čeští Pařížané
Nelze samozřejmě opomenout první hvězdu tzv. generace Národního divadla – kosmopolitu Vojtěcha Hynaise, jenž se představuje dvěma pracemi galerijních kvalit – Dámou s vějířem a Portrétem Dr. Émile Valtata. Neméně významnými tvůrci této generace jsou i Václav Brožík a Jakub Schikaneder.
Z mladší generace 90. let jsou zastoupeni žáci ateliéru Julia Mařáka. Mezi řadou vrcholných děl překvapí dosud neznámé práce Otakara Lebedy a také reprezentativní kolekce od Františka Kavána, nechybí díla jejich spolužáků Josefa Bárty, Oty Bubeníčka, Aloise Kalvody a Josefa Ullmanna. Volně můžeme k těmto tvůrcům přiřadit i výjimečné dílo galerijní hodnoty od Antonína Hudečka s názvem Okořský potok z jara. A opomenout nelze ani dalšího ze skvělých krajinářů Václava Jansu.
České Pařížany tvořící na přelomu 19. a 20. století tentokrát zastupuje Alfons Mucha, a to hned dvěma půvabnými dívčími portréty a také Plakátem k VIII. všesokolskému sletu. Neméně silným kalibrem jsou i František Kupka se svou Afroditinou girlandou, Vojtěch Preissig se vzácnými ranými akvarely a také Viktor Stretti s Paříží.
Impresionistický krajinář Václav Radimský je přítomen souborem šesti maleb, které představují průřez celou jeho kariérou. Výrazný přesah do 20. století mají práce významných solitérních českých výtvarníků, jako byli Oldřich Blažíček, Josef Loukota, mnohostranný umělec Ludvík Kuba, nebo sochař Bohumil Kafka.
Nestor impresionismu, dárek pro Františka Karla Kolára
Olej na plátně La Seine au Pont de Bercy vznikl v letech 1874 až 1877 v ateliéru Stanislase Lépina, jenž se učil u slavného Camilla Corota, posléze svá díla opakovaně vystavoval na pařížském Salonu a nechyběl ani na proslulé první impresionistické výstavě roku 1874. Dnes je Lépine považován za nestora francouzských impresionistů a není tedy divu, že jeho plátno je unikátní „perličkou“ pražské výstavy. Za výjimečný artefakt lze považovat i Vavřínový věnec, který vytvořil proslulý pražský zlatník Vincenc Šebor a jenž věnovali pracovníci a herci pražského Národního divadla svému kolegovi – herci, režisérovi a výtvarníkovi Františku Karlovi Kolárovi. Ten byl synovcem proslulého Josefa Jiřího Kolára. Rodina cenný artefakt opatrovala více než sto let, teprve nyní se objevuje na veřejnosti a je poprvé obchodován.
Od lyrického realismu až po radikální experimenty poválečné avantgardy
Široké rozpětí má na předaukční výstavě kolekce 20. století. Raná práce Rudolfa Kremličky s názvem Příprava oběda byla ovlivněna jeho pobytem v Nizozemí v roce 1911, kdy se zajímal o drsný život venkovských obyvatel. Ze stejné doby pochází moderní Ráno ze Slovácka od Martina Benky, klíčové postavy slovenského moderního malířství.
Dvacátá léta reprezentují silné figury českého modernismu. Ojedinělá kubistická Zátiší s ananasem a Zátiší s citronem od Emila Filly doplňují Hrozny v košíku od Antonína Procházky a také moderním způsobem pojaté Zátiší s broskvemi a Růžičky od Josefa Čapka. Krajinomalbu zastupují Václav Špála svým vrcholným plátnem Na Otavě z roku 1929 a Jiří Kars dílem Tossa de Mar I, navozujícím atmosféru katalánského pobřeží. Jihofrancouzská krajina byla zase inspirací Miloslavu Holému (Z Antibes) a zejména Otakaru Kubínovi (Simiane, Sisteron).
Třicátá léta zastupují imaginativní plátna od Františka Muziky nazvaná Ostrov I a Ostrov III, která patří mezi jeho vrcholná díla. Práce Františka Janouška čerpají z kubismu (Zátiší s houbami a srnčí hlavou) a ze surrealismu v Obraze (Ten heraldický) ze závěru jeho tvorby. Jiný druh poetiky přinášejí obrazy Jana Zrzavého, který si oblíbil krajinu Bretaně a ve třicátých letech ji zachytil na mnoha plátnech, například prostřednictvím Domku v Locronanu z roku 1936. Vzácný příklad znovunalezené malby z vrcholného závěrečného období Josefa Čapka představuje Kvetoucí louka z roku 1937, v níž se skrze náměty venkova, dětství a prostého života snažil ukázat jiný obraz světa, než v jakém žila evropská společnost od poloviny třicátých let 20. století.
Poetiku všedního dne a idylu vesnického života přináší Vodník, Zimní náves a Slouhova koleda od Josefa Lady, zatímco obrazy Kamila Lhotáka poskytují únik do nostalgického světa dětství v Námořnickém zátiší nebo V hornické krajině. Ta je navíc krásným příkladem poetiky Skupiny 42. Do tohoto okruhu patří i Vidění na dálku z roku 1944 od Jana Smetany. Pracemi Paganini a Břichomluvec z prostředí divadla a cirkusu je zastoupen František Tichý.
Po druhé světové válce
Poválečné období reprezentuje Orchidej Mikuláše Medka pocházející z majetku dr. Alice Masarykové, v níž se mísí krása přírody s vnitřním dramatem. Medkovu pozdější introspektivní tvorbu a temnou sondu do lidské psychiky zpodobňují Šramoty a ticha a Modrý obličej. Trvalý zájem o duchovní symboliku malby s důrazem na mytologii zahrnuje dílo Josefa Šímy, zastoupené na výstavě reprezentativními plátny Antaios, Městská krajina, Orfeovský motiv a Krystaly z padesátých a šedesátých let 20. století. Osobitý rukopis Zdeňka Sklenáře přinášejí díla ovlivněná kaligrafií a písmem v obrazech Římské kapitálky a Pocta Arcimboldovi.
Velmi originálními cestami se ubírala tvorba Zdeňka Sýkory, jednoho z průkopníků české strukturální abstrakce. Raná Krajina z Loun z roku 1953 a Barevná struktura z roku 1967 ilustrují autorův rychlý vývoj od tradiční krajinomalby k revolučnímu systému počítačově generovaných struktur. Jinou polohu umění představuje dílo Jana Křížka, výrazného zástupce francouzského art brut, zatímco originální přístup k abstrakci dokládají malby Jana Kotíka. Silnou generační výpověď přinášejí také obrazy Roberta Piesena, Vlastimila Beneše nebo Zbyška Siona. Bohdan Kopecký, jeden z nejosobitějších krajinářů v poválečném Československu, je zastoupen vrcholným dílem Upadání do hlubin v němž kombinuje olejomalbu s karborundovým prachem. Na výstavě nechybí také sochařské práce – tentokrát v pojetí Břetislava Bendy, Otakara Švece a samozřejmě vysoce žádaného Olbrama Zoubka.
Současné umění & dobročinnost
Aukční kolekci završují díla současníků. Mezi respektované umělce patří Jiří Černický, Vladimír Houdek, Jan Kaláb, Krištof Kintera, MAATTY, Jan Mikulka, Jakub Nepraš, Jan Poupě, Jaroslav Róna nebo fotografka Alžběta Jungrová, zastoupeni jsou také Josef Bolf, Martin Krajc, Anna Neborová, Rony Plesl, Jakub Tomáš a Michael Rittstein.
Posledních šest jmenovaných umělců vytvořilo svá díla na speciální zakázku – na podporu festivalu Pražské jaro. Artefakty, jež spojuje téma „čas“, budou draženy v charitativní části aukce. Ještě před ní je možné si díla prohlédnout při festivalových koncertech v Rudolfinu (foyer v prvním patře) a Obecním domě (Riegrův salonek v hlavním foyer Smetanovy síně).
Hned v úvodu celé aukce přitom příznivci současného umění mohou podpořit také neziskovou organizaci Centrum Paraple a zároveň získat obrazy Emmy Srncové, Jiřího Šťourače, Ellen Jilemnické, Josefa Lieslera, Karla Balcara, Pavla Reisenauera, Štefana Tótha, Zdenky Reinerové a Jiřího Kovaříka.
Komentované prohlídky předaukční výstavy se konají 1., 8., 15., 22. května, vždy od 16 hodin.
Samotná aukce se uskuteční 25. května od 12 hodin na pražském Žofíně. Zájemci budou mít příležitost dražit i online na aukčním portálu Artslimit.com .
Přehled všech vystavených, respektive dražených děl najdete na webu galerie.
