Upozorňuje na nutnost chápat stavby krematorií a smutečních síní jako komplexní umělecká díla (Gesamtkunstwerk), v nichž architektura, výtvarné umění a krajina tvoří nedílný celek.
Do 16. února byla prodloužená výstava Překvapivé dědictví: krematoria a smuteční síně v přednáškové a výstavní budově NPÚ v horní části areálu vily Stiassni v Brně (Hroznová 14/Preslova 53). Výstava představuje jen úzký výběr staveb, publikace jich zahrnuje téměř stovku. Jestliže kostel býval v dějinách vždy hrdý nositel kvalitní architektury a špičkového výtvarného umění, v období po druhé světové válce převzaly tuto funkci právě smuteční síně.
Kurátor výstavy Petr Svoboda informoval, že práce vychází z výzkumu, který dělala na území ČR trojice autorů v uplynulých čtyřech letech. Čerpá také ze staršího širšího výzkumu architektury 60. a 70. let. Kapitoly i katalog staveb sledují vývoj funerální architektury v širších kulturních, náboženských a myšlenkových souvislostech. „Zvláštní pozornost věnuje meziválečné architektuře, reprezentované mj. díly Pavla Janáka, Bohuslava Fuchse, Ernesta Wiesnera či Aloise Mezery. Následuje recepce výstavby smutečních síní v socialistickém Československu, kde tyto stavby představovaly prostor svobodnější autorské tvorby s volnějším dohledem režimu. Důležité téma je i péče o tyto umělecky i historicky významné stavby a jejich proměna. Některé získaly sakrální funkci, jiné prošly přestavbami, v ojedinělých případech byly zbourány.“
Spoluautorka publikace a specialistka na poválečnou modernu Renata Vrabelová chrakterizovala široké slohové rozkročení smutečních síní takto: „Stylová proměnlivost funerálních staveb období socialismu se odrazila od doktrinální sorely až po běžné individualistické skulpturální pojetí v době normalizace. Pevně zakotvená byla meziválečná tradice moderny. Postupně, se státní poptávkou, smuteční síně pro malé obce nabídly architektům šanci relativně svobodné tvorby, možnost tvůrčího přístupu vycházející z hlubšího pochopení věcí života a smrti a promyšleného zakódování související symboliky do stavby. A umožňovaly také úzkou spolupráci s výtvarnými umělci,“ vyložila Vrabelová.
Česko-anglická publikace Smuteční síně a krematoria, Architektura 20. století (NPÚ 2025) má 232 stran, je bohatě ilustrovaná, obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík.
Metodické centrum moderní architektury v Brně se snaží zlepšit poznání, dokumentaci a ochranu památek architektury 20. století. Zkoumá je, tvoří k nim metodiku a popularizuje.
Krematoria a smuteční síně představují typologicky neobyčejně zajímavou architekturu spojenou výhradně s dobou 20. a 21. století, ještě přesněji s dobou po první světové válce. Přestože vůbec první krematorium na našem území bylo postaveno v Liberci podle projektu drážďanského architekta Rudolfa Bitzana ještě v letech 1915–1917, za Rakouska-Uherska, kde byl žeh zakázán, nemohlo být uvedeno do provozu před vznikem samostatného Československa. Jestliže výstavba krematorií souvisela s popularitou žehu a desakralizace je postihla spíše druhotně původním odmítáním tohoto způsobu pohřbívání církvemi, smuteční síně stavěné zejména po druhé světové válce už programově souvisejí se snahou komunistického režimu o přerušení vazeb mezi církevním obřadem a pohřbem. V každém případě jsou i nejstarší ze staveb zkoumané typologie relativně mladými památkami. Přístup památkové péče k takto mladým objektům na jednu stranu nemůže vybočit z dlouhodobě ustáleného paradigmatu, na druhou stranu mají tyto stavby svá specifika, která je třeba vzít na vědomí a promítnout do požadavků na ochranu, péči i každodenní provoz.
Prvním krokem je porozumění hodnotám, ať už urbanistickým, architektonickým, technologickým, materiálovým, výběru a provedení uměleckých děl či zohlednění společenského nebo historického významu. Následuje vyhodnocení, nakolik jde o hodnoty národního, regionálního či místního významu. Z hlediska památkové péče pak hraje klíčovou roli také autenticita stavby a schopnost jejího udržení. Vyhodnocení do značné míry determinuje podmínky pro prohlášení dané stavby za kulturní památku. Zde je třeba uvést, že navzdory snahám Národního památkového ústavu i dalších institucí a osob se v segmentu poválečných funerálních staveb podařilo za kulturní památku prohlásit pouze krematorium Praha-Motol, jinak už žádnou ze smutečních síní. Ani to však neznamená, že bychom na jejich ochranu měli rezignovat. I místně významné smuteční síně či nikoliv autenticky dochované stavby si zaslouží ochranu a citlivý přístup – ať už jde o díla místních architektů vybavená uměleckými díly (nejen) regionálních malířů, sochařů, sklářů či dalších výtvarníků. Hodnota však může spočívat také ve společenském významu a využívání stavby. Ať už však ochranu zajišťuje stát, radnice nebo místní komunita, pravidla pro stanovení hodnotných prvků a způsobů péče o ně, pro případné přestavby a dostavby, jsou v principu totožná.
Příklad záchrany smuteční obřadní síňě v Brně-Židenicích
Obnova, přestavba nebo demolice jsou častými náměty diskuzí při nakládání s bezmála 50 let starými objekty, které nezapřou svoji uměleckou hodnotu a památkový potenciál. K významnému střetu s nečekaným obratem došlo v brněnských Židenicích. Zdejší smuteční síň je příkladem funerální architektury pojaté v plném významu pojmu architektonické dílo. Autor stavby Ivan Ruller plánoval vytvořit z židenické smuteční obřadní síně ústřední prvek zdejšího hřbitova. Ten měl v praktické rovině propojovat historickou část s nově koncipovanou částí a v té symbolické vyjadřovat za pomoci horizontál a vodních prvků motivy z řecké chrámové architektury a mytologie – řeky podsvětí Acheron a Styx. Ruller zprvu vyhotovil studii objektu (1977), načež vypracoval úvodní projekt (1979) a dále zpracoval v Brnoprojektu společně s Pavlem Šrubařem dokumentaci pro provedení stavby (1981). Šest let po započetí plánování byla zahájena stavba v rámci akce Z (1983–1985). Souběžně s výstavbou vypracoval Ruller návrhy na interiéry (1983). Na umělecké a řemeslné výzdobě se podílela řada významných umělců své doby, jeho blízkých přátel, často perzekuovaných režimem. Jmenovitě: Valér Kováč, František Navrátil, Jan Severin, Miroslav Netík, K. Klaška, J. Pink, Libor Gabriel, Jindřich Kumpošt, Karel Rechlík, Vlastimil Korous, Ida Vaculková, Věra Krylová, Jiří Fusek, Tomáš Ruller, Ivan Blažek, Petr Uhlíř a Z. Novotný.
Budova obřadní síně je v areálu hřbitova umístěna podél jihozápadní osy, s hlavním průčelím směřujícím k ulici Komprdova. Nízká rozložitá stavba na půdorysu písmene H se skládá ze dvou podélných pavilonů s plochou střechou a jedné spojující převyšující části s dvěma pultovými segmentově prohnutými střechami. Na klasické tvarosloví odkazuje redukovaný portikus s pilíři a překladem obloženým šedým mramorem. Vnější fasáda je kromě mramoru obložena štípanou břidlicí a svislým prkenným obkladem v hnědé barvě. U hlavního průčelí je od roku 1987 situována plastika Olbrama Zoubka – původně dílo pro stanici metra Pankrác Pankráčtí hrdinové (1967). Interiér je uzavřený s minimalizovanými průhledy ven. Katafalk jako ústřední motiv je koncipován teatrálně před plnou stěnou s umělým osvětlením. Hlavní síň osvětluje odstíněné světlo z prosklených bočních částí a horní osvětlení.
Po necelých deseti letech užívání byl vypracován firmou Hermany a Šmikmátor odborný posudek na stav stavby (1996). Poté byla budova definitivně uzavřena (2007) a postupně za významného přispění nenechavců chátrala. Zároveň nastala diskuse, zda objekt odstranit či rehabilitovat s využitím dochovaných prvků. Byla zpracována studie Iljou Coufalem, která de facto nahrazovala původní Rullerovu stavbu, z níž si přebírala antické motivy a symbolický esprit (2011). V roce 2017, po vlně zájmu veřejnosti o toto původní dílo, bylo magistrátem odvoláno šest let staré rozhodnutí o demolici stavby. Následně probíhaly přípravy na obnovu a restaurování uměleckých a řemeslných prvků, ač se nejedná o památkově chráněný objekt. Projekt obnovy byl svěřen Marku Štěpánovi. Práce na obnově byly zahájeny v roce 2023 a mají trvat do roku 2026. Zároveň se na podporu obnovy koná řada kulturních akcí.
Ing. Petr Svoboda (nar. 1977)
Absolvoval obor Elektrotechnické součástky a systémy na Fakultě elektrotechniky a informatiky a obor Ekonomika a řízení podniku na Podnikatelské fakultě Vysokého učení technického v Brně. Od roku 2007 pracuje v rámci Národního památkového ústavu. Do roku 2010 byl provozním náměstkem ředitele územního odborného pracoviště středních Čech v Praze, do roku 2013 pak náměstkem generální ředitelky pro správu památkových objektů, od roku 2015 působí na brněnském odborném pracovišti, v Metodickém centru moderní architektury. Specializuje se na obnovu památek architektury 20. století.
Ing. arch. Renata Vrabelová, Ph.D. (nar. 1959)
Absolvovala Fakultu architektury, obor Rekonstrukce památkových objektů v roce 1984, disertační
práci na téma Brno 1945–1975 v kontextu československé architektury obhájila tamtéž v roce 2016.
Od roku 2016 působí na brněnském odborném pracovišti Národního památkového ústavu, v Metodickém centru moderní architektury, kde se zabývá zejména výzkumem architektury 20. století. V rámci programu NAKI (Národní a kulturní identity) pracovala v letech 2016–2021 jako koordinátor projektu Analýza a prezentace hodnot moderní architektury 60. a 70. let 20. století, od roku 2023 vede pětiletý projekt Novostavby v historickém prostředí. Podílí se na publikační činnosti Metodického centra moderní architektury.
Mgr. et Mgr. Martin Šolc, DiS. (nar. 1984)
Absolvoval Vyšší odbornou školu arch. Jana Letzela v Náchodě se zaměřením na obnovu historických budov (2007). Následovala čtyřletá praxe ve stavební projekční kanceláři. Souběžně vystudoval dějiny umění (2014) a management v kultuře (2015) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Od roku 2014 je zaměstnancem Národního památkového ústavu, pracoval v Kroměříži na pozici
odborného garanta pro města Zlín a Luhačovice, od roku 2016 působí na brněnském odborném
pracovišti v Metodickém centru moderní architektury v Brně. Je autorem a spoluautorem publikací
se zaměřením na památkovou péči a dějiny architektury 19. a 20. století.
