30. října Od vesnice k zahradní čtvrti. Žabovřesky 1905‒1925
Přednáška o architektuře v brněnské čtvrti Žabovřesky, původně moravské zemědělské vsi, která si po celé 19. století uchovávala rurální charakter. V prvních dekádách 20. století zde došlo k transformaci v městskou obytnou zónu, kdy iniciační moment sehrál příchod architekta Dušana Jurkoviče, který si tu roku 1906 vybudoval vlastní vilu. V její blízkosti posléze začala vznikat Česká úřednická čtvrť, kolonie rodinných domů, vystavěná českým úřednickým družstvem. Po roce 1919 se pak Žabovřesky staly vyhledávanou lokalitou pro výstavbu rodinného bydlení budovaných poprvé ve velkém měřítku pro převážně českou zaměstnaneckou střední třídu. Dochovaná zástavba rodinných domů v zahradách je dokladem mimořádné velkorysosti státních podpůrných programů 20. let 20. století, ale také představ řešení jednoho z ožehavých soudobých témat, totiž podoby moderního individuálního bydlení.
6. listopadu Od města k předměstí. Královo Pole 1905‒1925
Historický vývoj a architektura Králova Pole, původně samostatné předměstské obce, procházela od druhé poloviny 19. století hospodářským rozmachem spjatým s rychlým růstem počtu obyvatel. Zvršením této dynamické transformace se stalo slavnostní jmenování Králova Pole městem, roku 1905. S nově nabytým statusem městského sídla měla také korespondovat odpovídající velkoměstská výstavba, soustředěná zejména v okolí nově založeného ústředního Slovanského náměstí. Vzniklo zde množství pozoruhodných veřejných i obytných novostaveb, podle projektů významných architektů, Jindřicha Kumpošta, Miloše Lamla, Jaroslava Grunta či Miloslava Kopřivy, ale také méně známých tvůrců Karla Láníka či Josefa Nováka. Skutečnost, že se rozlehlé jádro nového Králova Pole od 20. let 20. století ve své urbanistické podstatě téměř nezměnilo, přestože patří k intenzivně obývaným a trvale populárním obytným oblastem Brna, dosvědčuje nadčasovou kvalitu díla zdejších stavebníků a stavitelů.
13. listopadu Konec secesního snu. Husovice 1905‒1925
Přednáška bude zaměřena na vývoj a architektonicky hodnotné stavby brněnské čtvrti Husovice, původně samostatné obce se starobylou historií, která od druhé poloviny 19. století prošla dalekosáhlým vývojem ve vazbě na blízké průmyslové Brno. Programově české Husovice byly roku 1912 jmenovány městem a svůj vzestup deklarovaly skupinou reprezentativních veřejných staveb vybudovaných převážně v secesních formách architektem Karlem Hugo Kepkou. Na tyto stěžejní stavby nové městské infrastruktury navazovala obytná zástavba v historizujícím a secesním stylu, která byla doplněna ve druhé dekádě 20. století skupinou pozoruhodných obytných staveb vybudovaných v duchu originálně pojaté moderny, vyznívající do expresivního akcentu. Zrod Československa a Velkého Brna ale paradoxně předznamenal úpadek českých Husovic. Movitější střední třída soustředila v této části Brna své stavební aktivity na návrší Černých Polí a Husovicím zůstal charakter spíše chudšího dělnického předměstí. Ačkoliv v době před 1. světovou válkou svitla naděje, že by mohla dosáhnout vyšší sídelní úrovně, po roce 1918 se ukázalo, že se „secesní sen“ nenaplnil a obec sevřená továrnami se nikdy zcela nevymanila z pozice chudé dělnické periferie.
20. listopadu Tvrze ideálního bydlení. Černá Pole 1905‒1925
Černá Pole byla v přelomové době nástupu moderní architektury budována jako ideální prostor středostavovského bydlení a tato snaha tehdejších stavitelů dala vzniknout zástavbě, jejíž kvalitu a nadčasovou vizuální působivost dokazuje již sto let trvající přitažlivost této brněnské čtvrti. Pozornost bude věnována výstavbě honosných činžovních domů ve svahu nad Lužánkami, tzv. Spolkové čtvrti ‒ první kolonii typizovaných rodinných domů v Brně a dále také unikátní zástavbě z 20. let 20. století, zejména kolonii rodinných domů stavebního družstva Domicilium a obytnému komplexu v ulici Trávníky. Specifickým rysem obytné výstavby Černých Polí byl architektonický výraz klasicizující moderny s aluzemi Heimatstilu spojený s využíváním stylizovaných prvků středověkých či renesančních opevněných sídel – válcové i polygonální rizality či arkýře, mohutné portály. Tyto členité kompozice hmot pak jako by podvědomě odkazovaly přes propast věků k formám renesančních tvrzí a svou bytelností a současně malebností deklarovaly pevnost společenského postavení i kulturního zázemí svých stavebníků.
