Projekt se zabýval výzkumem moderní architektury dvaceti let mezi roky 1960–1980. Formální proměny architektury poválečného období se celosvětově odvíjejí od hledání stylu a vývoje materiálů a konstrukčních technologií. V zemích východního bloku pak tyto formální proměny přímo souvisejí s proměnami politické scény. Stavby a soubory vzniklé v 60. a 70. letech 20. století představují významnou etapu v dějinách české architektury.
Po období poválečné stabilizace a přejímání sovětských vzorů v podobě historizujících forem padesátých let dochází v 60. letech k dočasnému politickému uvolnění a významnému rozmachu architektonické tvorby, která hledá novou podobu a reflektuje mezinárodní trendy. Architektura a stavitelství jako výkladní skříň socialistické společnosti v materiálové, konstrukční i tvarové pestrosti v mnoha případech představovaly nejnovější trendy a možnosti. Velmi často však i vysoce kvalitní architektura ze sledovaného období nese přídomek „socialistická“ nebo „komunistická“, a tento původ zastínil její skutečné hodnoty. V mnoha případech je současný nepřitažlivý stav budov způsoben absencí pravidelné údržby a péče, objektivní příčinou stavebních, často málo citlivých úprav, je změna legislativních požadavků v souvislosti s tepelně-technickými vlastnostmi budov.
Dvousvazková publikace je shrnutím pětiletého výzkumu projektu, podává základní informace o zajímavých stavbách napříč celou republikou. Katalog je členěn podle krajů po kapitolách, úvodní texty představující situaci ve stavebnictví v jednotlivých krajích následují hesla vybraných staveb. Výběr probíhal podle významu stavby, autorů, a se zohledněním typologického druhu, se snahou pokud možno rovnoměrného zastoupení různých typologických kategorií.
Při shromáždění toho nejzajímavějšího počtem staveb výrazně vyčnívala kategorie smutečních obřadních síní - typologický druh, který v socialistickém Československu nahradil pro systém nežádoucí sakrální objekty. Smuteční síně většinou neprošly žádnou radikální přestavbou, tato typologická kategorie tedy představuje skupinu formálně i materiálově nejlépe dochovaných staveb, kvalitativně povýšených také spoluprací s výtvarníky. Proto byla tématu smutečních obřadních síní věnovaná samostatná kapitola. Z důvodu absolutní výjimečnosti byla také vložena samostatná kapitola o vězeňské projektové složce, tzv. Basoprojektu, kde pracovala řada vynikajících, režimu nepohodlných architektů a inženýrů. Jejich tvůrčí práce byla využívána pro investice nejvyšších stranických orgánů.
Architektonické dědictví 60. a 70. let minulého století až na výjimky nepředstavuje frekventované téma pro zvýšenou pozornost nejen veřejnosti, ale ani památkářské péče. Realizace sledovaného období dokazují, že i tato architektura, často zjednodušeně označovaná jako ideologická, ve skutečnosti mnohdy vykazuje formální, architektonické a materiálové hodnoty vysoké úrovně, a že snaha o jejich zachování příštím generacím jako dokladu hmotného a kulturního svědectví doby je smysluplná a oprávněná. Je nutné upozornit, že během projektu pořízená fotodokumentace staveb je v mnoha případech obrazem jiné architektury, než jaká byla na základě projektu realizována. Proto hesla, u nichž došlo k zásadní proměně stavby, byla v rámci možností doplněna původními fotografiemi nebo dokumentací.
Autoři: Nikolay Brankov, Miroslava Břízová, Ladislav Buchta, Eva Erbanová, Naďa Goryczková, Lenka Hájková, Jana Konůpková Horváthová, Jan Klimeš, Šárka Koukalová, Matyáš Kracík, Hedvika Křížová, Jiří Moos, Vladimíra Paterová, Lenka Popelová, Eva Pražanová, Andrea Ptáčková, Radomíra Sedláková, Anna Schránilová, Martin Strakoš, Petr Svoboda, Aneta Škobrtal Zlámalová, Martin Šolc, Renata Vrabelová, Jaroslav Zeman
