Architektura 60. a 70. let v České republice

Anotace knihy " Architektura 60. a 70. let v České republice, autor Renata Vrabelová (ed.)"

Projekt se zabýval výzkumem moderní architektury dvaceti let mezi roky 1960–1980. Formální proměny architektury poválečného období se celosvětově odvíjejí od hledání stylu a vývoje materiálů a konstrukčních technologií. V zemích východního bloku pak tyto formální proměny přímo souvisejí s proměnami politické scény. Stavby a soubory vzniklé v 60. a 70. letech 20. století představují významnou etapu v dějinách české architektury. Po období poválečné stabilizace a přejímání sovětských vzorů v podobě historizujících forem padesátých let dochází v 60. letech k dočasnému politickému uvolnění a významnému rozmachu architektonické tvorby, která hledá novou podobu a reflektuje mezinárodní trendy. Architektura a stavitelství jako výkladní skříň socialistické společnosti v materiálové, konstrukční i tvarové pestrosti v mnoha případech představovaly nejnovější trendy a možnosti. Velmi často však i vysoce kvalitní architektura ze sledovaného období nese přídomek „socialistická“ nebo „komunistická“, a tento původ zastínil její skutečné hodnoty. V mnoha případech je současný nepřitažlivý stav budov způsoben absencí pravidelné údržby a péče, objektivní příčinou stavebních, často málo citlivých úprav, je změna legislativních požadavků v souvislosti s tepelně-technickými vlastnostmi budov.

Dvousvazková publikace je shrnutím pětiletého výzkumu projektu, podává základní informace o zajímavých stavbách napříč celou republikou. Katalog je členěn podle krajů po kapitolách, úvodní texty představující situaci ve stavebnictví v jednotlivých krajích následují hesla vybraných staveb. Výběr probíhal podle významu stavby, autorů, a se zohledněním typologického druhu, se snahou pokud možno rovnoměrného zastoupení různých typologických kategorií. Při shromáždění toho nejzajímavějšího počtem staveb výrazně vyčnívala kategorie smutečních obřadních síní - typologický druh, který v socialistickém Československu nahradil pro systém nežádoucí sakrální objekty. Smuteční síně většinou neprošly žádnou radikální přestavbou, tato typologická kategorie tedy představuje skupinu formálně i materiálově nejlépe dochovaných staveb, kvalitativně povýšených také spoluprací s výtvarníky. Proto byla tématu smutečních obřadních síní věnovaná samostatná kapitola. Z důvodu absolutní výjimečnosti byla také vložena samostatná kapitola o vězeňské projektové složce, tzv. Basoprojektu, kde pracovala řada vynikajících, režimu nepohodlných architektů a inženýrů. Jejich tvůrčí práce byla využívána pro investice nejvyšších stranických orgánů.

Architektonické dědictví 60. a 70. let minulého století až na výjimky nepředstavuje frekventované téma pro zvýšenou pozornost nejen veřejnosti, ale ani památkářské péče. Realizace sledovaného období dokazují, že i tato architektura, často zjednodušeně označovaná jako ideologická, ve skutečnosti mnohdy vykazuje formální, architektonické a materiálové hodnoty vysoké úrovně, a že snaha o jejich zachování příštím generacím jako dokladu hmotného a kulturního svědectví doby je smysluplná a oprávněná. Je nutné upozornit, že během projektu pořízená fotodokumentace staveb je v mnoha případech obrazem jiné architektury, než jaká byla na základě projektu realizována. Proto hesla, u nichž došlo k zásadní proměně stavby, byla v rámci možností doplněna původními fotografiemi nebo dokumentací..
Národní památkový ústav