Roku 1967 vyšel český překlad prvního ze čtyř svazků encyklopedie Umění a lidstvo (vyd. Larousse). Na tento samostatně koncipovaný svazek o umění pravěku a starověku navazuje nyní kniha Umění středověku, zabývající se výtvarnou kulturou prvních staletí naší éry, tj. raně křesťanským uměním, výtvory barbarských kmenů v době stěhování národů, až po slohově vyhraněná díla období románského a gotického.
Autoři — především hlavní vydavatel René Huyghe — považují lidskou kulturu za nedělitelnou a zdůrazňují, že žádné umění nevznikalo v izolaci od okolního světa. Proto jsou ve svých statích o výtvarné produkci jednotlivých epoch vždy vedeni snahou ukázat její souvislost s jinými kulturami, často i značně vzdálenými. Tak jako v knize Umění pravěku a starověku zajímají je i v této syntéze opět především vztahy mezi Západem a Východem, mezi nimiž docházelo k výměně hodnot od nepaměti. Je tu zase řečeno mnoho nového a podnětného o vzájemném působení a prolínání jednotlivých civilizací. V období středověku je pochopitelně věnována velká pozornost Přednímu a Střednímu východu, které byly tehdy spjaty jak se západním, tak s východním světem. Formující se umění evropské nelze pochopit bez znalosti kultury byzantské, bez porovnávání s perským uměním Parthů a Sásánovců ani konečně bez studia odlišně zaměřené tvorby muslimů, kteří pronikli přes severní Afriku a Španělsko až hluboko do Francie. Střední východ měl ovšem tehdy zároveň styky i s Indií, s jihovýchodní Asií a dále s Čínou. I tyto vzdálené asijské kulturní oblasti jsou proto zahrnuty do tohoto svazku. Jedna z kapitol charakterizuje nádherné chrámové stavby indické a khmerské, hodnotí díla javánská, výtvarnou produkci Číny, především její malířství, dále umění Koreje a tehdy vznikající umění japonské.
