ZDENKA MARIE NOVÁKOVÁ Jiné zahrady

Malířská tvorba Zdenky Novákové je úzce spjata s hudbou, s tou programní i s tou absolutní. Programní hudba i ta absolutní neztělesňují dva odlišné žánry, jak se můžeme dočíst v literatuře, ale naopak jsou to krajní póly hudby jako takové. Podobně je tomu s figurací a abstrakcí, pokud se přesuneme do oblasti malby. Dějová linie, která dodává programní hudbě narativní dynamiku, je ve skutečnosti fikcí. Mimohudební prvky, jimiž se má vyznačovat programní hudba, jsou do hudby vkládány zvenčí. Není to tedy tak, že by děj a další mimohudební prvky byly hudbě inherentní. Nikoli náhodou vznikl pojem programní hudba v době, kdy hudba či spíše její autoři měli tendenci svým dílem prospívat národu. A nebylo náhodou, že nacionalismus ve snaze nahradit náboženství, které ztrácelo nárok na to být hlavní osou života, se stal sekulárním náboženstvím. Nacionalismus se stal náhražkou náboženství a stával se gnózí, jež je spojena s představou, že člověk může změnit svět natolik ke svému obrazu, že nepotřebuje žádnou transcendenci, žádnou „sílu“, jež tvoří obecný rámec chodu světa. Někdo může namítnout, že předtím hudba sloužila náboženství, jenže v této námitce je obsažen chybný předpoklad, že hudba se může vzdát své autonomie, aby sloužila věcem, které s hudbou nemají nic společného. Hudba však nemůže být nikdy služkou čehokoli. Její bytostnou vlastností je jazyk, který není derivátem řeči jako komunikačního prostředku. Hudba je zapouzdřena sama do sebe. Má v sobě autonomní prostředky, jejichž význam neodkazuje ke světu řeči jako pouhého komunikačního prostředku. V tom tkví mimořádná přitažlivost hudby.