Zdeněk Rozkopal – Mezi filmem a malbou

Podle možnosti a potřeby působil také jako výtvarník, kostýmní návrhář, autor námětu, scenárista i režisér, podílel se na filmech hraných, dokumentárních a animovaných, loutkových, kreslených, kombinovaných a trikových. Jeho výtvarný rukopis má svůj rozpoznatelný charakter, zároveň však věrně slouží látce a jejímu pojetí a ve vrcholných případech ji obohacuje o snový poetický rozměr. V základu Rozkopalova výtvarného vidu leží na jedné straně hluboký prožitek rodné beskydské přírody, na druhé straně poválečné studium v Praze. Absolvent architektury a pozemního stavitelství na ČVUT (1945–1948) a zároveň výtvarné výchovy, matematiky a deskriptivní geometrie na PF UK (1946–1948), pohotový kreslíř a vybavený čtenář, nastoupil v roce 1951 na Kudlově ke Karlu Zemanovi a zůstal jeho významným spolupracovníkem až po Bláznovu kroniku (1964). Osudem se mu pak stal žánr filmů pro děti a mládež, ať už spolupracoval s Václavem Táborským, Josefem Pinkavou či Radimem Cvrčkem, stejně tak ale vstoupil významně i do práce třeba na snímcích Zdenka Sirového, Karla Kachyni, Pavla Hobla, později třeba Vladimíra Drhy či Filipa Renče.1