Vlastimil Kula: „Satyrův deník“ 18+ /Na soutoku dekadence s pornografií

Kula o sobě

Má smysl, aby se umělec vyjadřoval ke své tvorbě? Z hloubi duše se mi dere spontánní NE. Vím, že nyní zobecňuji, ale interpretace hudby či vizuálních umění většinou končí slovním žonglérstvím. Samoúčelná výmluvnost aktérů postmoderního umění, žel včetně umělců samých, vykypěla do veřejného prostoru jako sladká lepkavá kaše a pokryla uměleckou obec svým krémovým mimikry. Proto bych chtěl spíše mluvit svojí prací. Přece jen. Díky skutečnosti, že mé fotky se zalíbily nakladateli Benediktu Taschenovi, vzniklo několik rozhovorů, které se vždy neodvratně stočily k tématu, proč se nestydím fotit sebe i svou ženu nahou a kde končí umění a začíná pornografie. Nejhlubším pudem všeho tvorstva je sexualita, poslání udržet svůj rod na planetě. Hned dalším je lidství, dané jedinečností našeho mozku a dalšího pudového instinktu, kterým je vytvářet samoregulované sociální struktury. Osudová mise lidstva za neuchopitelným ideálem, blíže Ideji, Bohu...Tam nás vede Rozum, Emoce, Instinkt. Kolektivní struktura, stát, církev více či méně vždy proskribují sexualitu. Proč? Nevím. Platí-li, že prohibice má opačný efekt. Možná právě proto? Část tvorby, vyjadřující tuto ambivalenci, nazývám Pornart...

Vlastimil Kula