Vítězslav Nezval: Pražský chodec (dobře utajená neznámá verze)

V českém kulturním povědomí prosperuje už desítky let stále se objevující bajka o tom, kterak surrealista a podivuhodný kouzelník Vítězslav Nezval, ve zlém se rozešedší s přáteli ze Skupiny surrealistů v ČSR (ba i s otcem surrealismu Bretonem), opustil na jaře roku 1938 šiky svobodomyslné avantgardy a přihlásil se ke stalinismu. Důvody a dramatický průběh roztržky mezi Nezvalem a zbytkem surrealistů jsou přitom částečně známé (Viz Vítězslav Nezval, Řeč ke studentstvu o roztržce se surrealistickou skupinou a Karel Teige, Surrealismus proti proudu): jakkoli je nelze ironicky redukovat na spor „tuhého stalinismu“ (Nezval) a „svobodného trockismu“ (Teige, Breton). Z pozice surrealistické ortodoxie, která klade „skutečnost a sen jako dialektické protiklady“ a jíž oponuje Nezval, zůstává Nezvalův rozchod se skupinou dosud plně neobjasněn. Po osmaosmdesáti letech po básníkově saltu se příběh „roztržky svobody se stalinismem“ komplikuje znovuobjevením dobře utajené neznámé verze Nezvalova Pražského chodce. Toho „psal Nezval od června 1937 do konce června 1938, tedy současně v době stupňujícího se ohrožení českého národa a zároveň v čase až převratných událostí a činů ve svém životě. První (dobře utajená) verze Pražského chodce vyšla tiskem zřejmě v září 1938, aby po vzniku druhé republiky vůbec nešla do distribuce, neboť jinak by celá padla za oběť pomnichovské cenzuře. Nezval pak zřejmě v ústní dohodě s nakladatelstvím v rekordní době slova, věty, odstavce a celé strany, v nových poměrech nepublikovatelné, nahrazoval novým, a přitom plnohodnotným textem. Druhé vydání (prezentující se jako vydání první) ještě stihlo vánoční knižní trh roku 1938 a vstoupilo tak do historie jako jediné“. (Milan Blahynka)