Veronika Čechmánková, Adéla Leinweberová, David Vojtuš / Everlasting

Když jsme v průběhu letošního jara levitovali ve svých soukromých mikrosvětech v bezčasí spojeném s nejistotou z oné nové a nečekané pandemické zkušenosti, byla naše fyzická i sociální izolace šokem, který pro většinu asi nahradil i samotný strach z infekce. Klauzurní způsob života se na nekonečnou řadu týdnů stal pro mnohé jejich řeholí, v rámci níž hledali svůj nový modus operandi. Tato imploze a zpomalená viskozita životního časoprostoru byla také tím, co se po rozvolnění opatření snažil i náš kulturní provoz prostřednictvím co nejrychlejší akcelerace o návrat k normálu pokládat za výjimku, vytknutou z běžné reality, jež po ní zase bude běžným tempem pokračovat. Něco takového jsme asi čekali i my, když jsme ještě v průběhu nejtěžší izolace připravovali tento výstavní projekt v původní podobě. Tématem výstavy se stalo právě ono zhuštění a zpomalení času uzavřeného v soukromých pastech fragmentalizované společnosti. Stal se jakýmsi rozdělaným těstem, jehož tuhnoucí pružnost jsme leckdy pociťovali jako k cíli nevedoucí věčnost přítomnosti. To mohlo výrazně ovlivnit nejen tématiku děl, ale i odlišné kvality samotného tvůrčího procesu. Tento fenomén ale získal v současných dnech zcela nový kontext. Realizovat výstavu, pravděpodobně osobně nepřístupnou a zmrazenou za skly galerie či displejů, v realitě kde se ono navrátivší se zdánlivé bezčasí stalo spíše obecně politickým momentem, očekáváním hrozby zdravotní, společenské či i ekonomické, posouvá její smysl z pozice dokumentu do aktivnější role komentátora aktuálního dění.