Tváře ze zapomnění

Šťastnou náhodou objevené skleněné desky ležely desítky let skryté pod vrstvou prachu. Autorem fotografických záběrů byl pravděpodobně některý z obyvatel domu, v němž podle sčítání z roku 1900 žilo přes 120 osob, z velké části Němců či německy hovořících Židů. Můžeme se jen dohadovat, kdo, kdy a proč ukryl negativy do odlehlého místa na půdě. Mohlo to být kvůli transportu do koncentračního tábora, narukování, poválečnému vysídlení? Některé z fotografií mají silný nostalgicko-emocionální náboj, neboť zblízka a velmi živě zachycují tváře lidí, jež zde společně žili, a kteří v době, kdy byli na snímcích zachyceni, nic netušili o utrpení a strastech, které na mnohé z nich nepochybně čekaly. Nevšední se tato výstava stává také proto, že určitá míra poškození „zubem času“ dává vystaveným fotografiím zvláštní půvab. Působivost snímků je umocněna tím, že nejde o klasické portrétní fotografie pořizované v té době zpravidla v typizovaném prostředí fotoateliérů. Tento „poklad z půdy“ zvětšený na velkoformátové panely s minimální retuší a s citem pro zachování časových stop na něm, tvoří jádro první části výstavy.