Tomáš Bárta / Things You Can´t delete

Bárta během této doby ovšem prošel zásadním obdobím revize dosavadních výrazových prostředků. Softcore uzavíraly malby, jimiž se otevřeně přihlásil k modernistické estetice. Následovalo zjednodušování komplikovaných abstraktních spletí a formulování střídmější geometrické osnovy, v níž se začaly odrážet inspirace deskriptivní geometrií, antickým řádem a konstruktivismem. Důraz na malbu jako derivát minulosti obrátil Bártovu pozornost k archeologickým metaforám, které se fakticky uplatňují v postupech vrstvení, pronikání a odkrývání.

Kurátor Jan Zálešák v textu k výstavě Softcore správně položil důraz na pozvolnou „sedimentaci“ a „pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ v malířském vývoji Tomáše Bárty. Rok poté můžeme před novými obrazy konstatovat, že jsou zatím nejradikálnějším zlomem v autorově malířské tvorbě, zároveň ale podotknout, že tím neopustila dříve prozkoumávané teritorium. Zatímco výstava Někdy, ve chvíli jakéhosi záblesku, se probudím a obrátím směr svého pádu v ostravské Galerii Dole na jaře letošního roku zachycovala krystalizaci Bártova nového výtvarného názoru, u souboru středních formátů z Things You Can‘t Delete již vidíme rozvinutý rejstřík nových motivů a postupů. Hybným faktorem se v nich stalo uvědomění si vlastních kořenů v modernistické tradici. Zároveň s ním se začala zcelovat fragmentarizovaná skladba obrazových kompozic. Na nových malbách se tak dokola opakuje stejný princip – strukturální podmalba ovlivňuje podobu plošného nátěru a kompozici uzavírá dominantní znak v prvním plánu.

Jan Zálešák vztahoval vlastní charakteristiku Bártova vývoje na období po absolutoriu na Fakultě výtvarných umění v Brně. Předobrazy jeho současné tvorby je ale třeba hledat v dávnější minulosti – v posledních dvou až třech letech studia v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Právě tehdy Bárta poprvé transmutoval své inspirace ze stavebních konstrukcí, protoarchitektur a reziduí stavební činnosti v lapidární abstraktní tvarosloví. A právě tehdy se v jeho obrazech objevilo „dominantní těleso“, jakýsi „hmotný útvar“, od kterého se obraz odvíjel nebo ke kterému zbytek obrazu směřoval. Obrazy z Things You Can‘t Delete jsou v tomto ohledu prvním Bártovým návratem k tomuto zdroji, třebaže zahrnutému do nových souvislostí.

Názvem výstavy narážíme na obsah kolektivní a osobní paměti v Bártově práci. Jsou věci, které nemůžeme vymazat, kterým se nemůžeme vyhnout a ke kterým se vždycky vrátíme. Není to vždy záležitostí vůle. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan rozlišoval mezi objektem touhy a její příčinou. Jeho vykladač Slavoj Žižek tuto distinkci popsal následovně: „Zatímco objektem touhy je prostě objekt, po kterém toužíme, příčinou touhy je charakteristický rys, kvůli kterému po tomto objektu toužíme (nějaký detail, jehož si obvykle nejsme vědomi a někdy jej dokonce přehlížíme jako překážku, jako to, navzdory čemu po objektu toužíme).“ V obrazech z Things You Can‘t Delete překvapivě nalézáme spíše příčiny touhy než její objekty. Nejde totiž ani tolik o náměty mříží a ráhen či o postupy vrstvení a proškrabávání, jako spíše o rysy a detaily, které ho nutí toto a takto malovat – znovu, opakovaně a s posunem vpřed návratem.