Stálá expozice malířského díla Jana Trampoty

Snad je to tím, že jsme při hledání vnitřní konstanty svébytné tváře Trampotových obrazů dosud nenašly v našem umělecko-historickém slovníku adekvátní pojmenování. Při vyslovení jména tohoto malíře se nám vybaví jeho zralá harmonická plátna, namalovaná v Orlických horách. Jak se ke svému svrchovanému výtvarnému projevu probojoval přes kubistické a expresionistické figurální studie svých počátků a jakou cestou skladebné a metodické kázně prošel, aby v letech zralosti mohla vyústit jeho tvorba v dílo tak prvořadě významné?

Trampota patřil ke generaci, která během několika málo let před první světovou válkou musela urazit cestu, na kterou si například francouzské umění vyhradilo několik desetiletí. Byl ze své generace nejmladší a tak se neúčastnil generačních zápasů Osmy a Skupiny přímo. Umělecky však vyrostl v atmosféře jejich nástupu a pod vlivem jejich výtvarných ideálů.

Po prvních kuboexpresionistických počátcích, kdy se přiblížil zejména konstruktivnímu patosu a vnitřnímu napětí obrazů Bohumila Kubišty a prošel si také syntetickou fází kubistického výtvarného názoru, přimknul se ještě před počátkem první světové války k tvarosloví fauvismu. Také ale, ještě dříve než byl nucen obléknou uniformu rakousko uherského vojáka, v sérii Parků namalovaných v Nové Vsi u Chotěboře a v civilizačních motivech z periférie se Trampota prvně přiblížil své vidině harmonického a emocionálně nabitého obrazu krajiny.