Šimon Brejcha - Druhá Kůže

Šimona Brejchu jsem si zařadil k těm, kdo z lidského mraveniště vyhlížejí do volné přírody, tíhnou k tomu, co svobodně plyne mimo proudy doby a je i jádrem programu Jílkovy galerie. Takové bylo snad všechno, co vystavil už v roce 2016 v kutnohorském GASKu a znovu v podobném duchu v Hollaru nebo ve Špálově galerii, kde ještě před virózou rozvěsil cykly svých Kompostů a Zahradničení (viz recenze J.B.Krtičky na stránkách Českých galerií). Následná obecná izolace přivedla ho ale ke změně. Namísto zmnožených přírodnin a povrchů věcí, odlitků a tiskových matric jejich tkání propojil figurální kresby s nahodilými útržky xylografií z objemných německých svazků z konce devatenáctého století, dokonalých reprodukcí tehdy tak vnímaného moderního umění. Nenašel v nich ale ani stopu toho, kam se dál živé umění ubíralo. Dovedlo ho to k úvaze o vratké podmíněnosti dobových soudů a potvrdilo právo na vlastní, na nich nezávislou cestu. Uzavřen do sebe, odkázán na dům, zahradu a na svou práci s více než sto let starými tisky překvapivě zjistil, že jejich zlomky v nové souvislosti věrohodně o daném stavu vypovídají. Mluví o samotě, o touze po úniku z ní a po nutné obnově narušených vztahů. Jiným pramenem výchozích motivů byly mu na zimu zabalené fíkovníky za oknem jeho ateliéru, které ve svém hávu působily jako tajemné sochy. Jejich draperie spolu s odlitky starých pracovních oděvů okruh zmíněných kreseb dovršily v nový cyklus Šimonovy „druhé kůže“. Chystá o něm a snad včas i dokončí knihu, kterou názorně dokládá svou stálost v nestálosti, zřejmou i v proměnách motivů a způsobu zpracování. Stálost chvályhodnou, protože pevné ukotvení v místě kde žijeme, bytostně s ním srostlí, je zárukou naší pravdivosti. To vzdálené a hlouběji nepoznané je zavádějící. Je prázdné a bez pevných vazeb je „místem kam nepatříme“. Miroslav Koval