Siegfried Herz – Velké poledne

Jako by nepřicházely ze současnosti, ale z jiného, pozapomenutého času, z neklidného rozhraní symbolismu, raného expresionismu, dekadentní melancholie, němého filmu a soukromého deníku. Působí nečasově, a přece nejsou historizující. Jejich nečasovost není stylizací ani únikem do minulosti, ale důsledkem hluboké vnitřní izolace, z níž vyrůstají. Herz se neobrací k dějinám umění proto, aby citoval jejich formy, nýbrž proto, že v nich nachází příbuzné stavy: samotu, úzkost, rozechvění, touhu, zranění, extázi i tiché přijetí vlastního odloučení. Velmi důležitá je materiální povaha Herzových obrazů. Skvrny, stékání, oděrky, rozpití, neostré okraje a narušené povrchy vytvářejí dojem, že obraz prošel procesem zranění. Malířský povrch je jakousi kůží. Nese stopy dotyku, tlaku, rozpouštění i vymazávání. Téma obnažení se tak netýká jen zobrazené figury, ale také samotného obrazu. Neobnažuje se pouze tělo, ale i médium. Obraz ukazuje vlastní vznik, vlastní nestabilitu, vlastní poranitelnost. Herzova malba není hladkou iluzí; je přiznáním křehkosti.