Rolf Julius: Hudba [pod tvýma nohama]

Když Rolf Julius v roce 1980 poprvé vystavil svou fotografickou sérii Deichlinie (Linie hráze) doplněnou reprodukovaným zvukem, poukázal tím na pozoruhodnou souvislost mezi viděným a slyšeným. Souvislost, která se pro Juliusovu tvorbu stala ústředním motivem, a která zároveň vnesla novou citlivost do toho, čemu v různých obměnách říkáme klangkunst, sound art nebo zvukové umění. Horizont se na jednotlivých fotografiích Deichlinie nepatrně proměňuje, ale zůstává statický, až zvuk cinkání přicházející z reproduktorů nejprve zleva, pak zprava, dodává dílu zdání pohybu. Vztah mezi vizuálním a audiálním u Rolfa Juliuse není synestetickým přenosem ve stylu raného modernismu, nejde ani o vztah ryze konceptuální – přenos mezi viděným a myšleným. Svou citlivostí dílo zapadá do dobového myšlení o zvuku, tichu a všem mezi tím, jako to pomáhal definovat John Cage, La Monte Young či Morton Feldman. Juliusův intermediální přenos spočívá ve schopnosti vnímat zvuk jako výtvarný materiál, který má svůj tvar, strukturu, barvu, povrch, tvrdost nebo velikost, anebo jako prostor, který má svou rozlehlost, hloubku a atmosféru. Julius se ve svém umění zároveň dokázal stávat objekty, prostředími nebo barvami. Dokázal rozpoznat zvuk, který v sobě nesl kámen a přenést ho do hudební kompozice, která jako by zněla přímo z nitra kamene. Podařilo se mu rozeznít místa v krajině tak, že se sama místa stala hudbou. V jeho instalacích žlutá barva zněla žlutě a červená červeně, ať už v našich uších, nebo jen v hlavě.