Pavla Sceranková / Moli, kteří prožírají ruce do světel

Dlouhodobě mě zajímá, jakou roli může hrát umění ve světě, který je každodenně konfrontován s realitou probíhajících krizí. | Kladu si otázku, v čem spočívá moje kapacita umělkyně zapojit se do dění. | Chci vnímat umění jako práci, která dává smysl. | Chci se ale otevřeně bavit i o práci, která se pod tíhou vnějšku rozložila na soustavu nesmyslných úkonů, která je vytržená z celku, fragmentarizovaná na automatizované pohyby, zaměnitelné činnosti. | Práce, která nemá kam uhnout, která neustává a neodpočívá. | Přála bych si vytvořit situaci, při které by si divák řekl: „Ano, takhle se cítím, takhle mi je. Zdá se, že v tom nejsem sama. Zdá se, že v tom nejsem sám. Někdo to vnímá. Nejsem zcela neviditelná. Nejsem zcela neviditelný.” | Zpochybnit pocit úplného přehlížení. | Pavla Sceranková, 2025