Pavel Roučka, Mezi askezí a extází

Roučka si po celou kariéru udržuje fenomenální, silnou a neutuchající kreativní energii a téměř obsesivní potřebu malovat a tvořit.

U velkoformátových pláten z rané fáze své tvorby Roučka tíhne spíše k proudu nové figurace, již před mnoha lety však dospěl k individuálnějšímu, suverénnímu a uvolněnějšímu rukopisu.
V jeho díle se neustále střídají fáze extatické akční exprese, odrážející jeho netrpělivé tvůrčí nutkání, s obdobími klidného, téměř asketického, abstraktního duchovního projevu.
Inspiraci čerpá všude kolem sebe a podrobně se zaobírá řadou nejrůznějších témat, zejména těch pramenících z vnitřního dialogu. Je pozoruhodné a obdivuhodné zároveň, s jakou lehkostí dokáže vykouzlit rozhovor s předměty ze své duševní paměti.
Roučkův vztah k prostým materiálům, jako je kámen, písek a půda, ale i beton a nejrůznější jiné substance, odhaluje možná jeho lásku k architektuře všech druhů a stylů. Neváhá střídat materiály, barvy i tvůrčí nálady, do nichž se naplno noří, dokud jimi není zcela pohlcen. Po celou dobu své tvorby se Roučka pravidelně vrací k dřívějším námětům a nebojí se je přehodnocovat, vždy však v duchu původního vizuálního stylu. Trpělivost pociťuje pouze v útrobách svého atelieru.
Jedno se však v Roučkově tvorbě nemění: Jeho typická, nakloněná, imaginární, nezaměnitelná figura, ztrácející rovnováhu nebo ji právě nacházející, figura v předklonu, záklonu, mostu, figura schoulená, stojící na hlavě, klečící, létající, neustále na hraně nebo oběma nohama na zemi či v nebi, figura zkoušející svou novou pozici v trpělivém experimentu. Patří sem však i figury milující, komunikující, abstraktně smyšlené či konkrétní, čekající na odpovědi, které nikdo z nás nikdy nenajde, neuslyší ani neuvidí, neboť se skrývají daleko a hluboko v Pavlově universu.
Tušit je můžeme snad jen v jemné a citlivě křehké kresbě, nenápadně pohozené na jeho psacím stole.

Dadja Altenburg-Kohl
Kurátorka výstavy