Patterns of Carnality

Ten byl poprvé použit profesorem robotiky Masahirem Morim v eseji Bukimi No Tani z roku 1970, ve které se věnoval tomu jak podobnost strojů s lidmi ovlivňuje naše vnímání. Avšak kořeny tohoto fenoménu sahají ještě hlouběji. Předtím, než se toto téma začalo věnovat analogii strojů a lidí, se problematice Uncanny věnoval už v roce 1919 Sigmund Freud ve své eseji des Unheimlichen. Zde je zásadní Freudovo tvrzení, že tísnivé je určitý druh děsivého, který se váže zpět k něčemu, co je člověku nejen povědomé, ale kdysi až velmi důvěrně známé. Uncanny evokuje pocit tísně právě proto, že něco důvěrně známého působí zvláštně a neobvykle. V kontextu tělesnosti se tento fenomén stává prostředkem metamorfózy, fragmentace, iluze ale také deformace. Tento pojem tedy vyvolává řadu otázek: Je tělesná deformace hlavním zdrojem pocitu tísně, nebo pouze jedním z jeho spouštěčů? V jakém kontextu musí být tělesná disfigurace prezentována, aby vyvolala uncanny efekt? Jak vůbec definujeme tělesnou disfiguraci a v jakém médiu je tento efekt nejpůsobivější?