Otakar Slavík – Diptychy

Až do šedesátých let se živil těžkou manuální prací. Od půle šedesátých let se účastnil základních skupinových výstav té doby. Patřil k umělcům okruhu Špálovy galerie Jindřicha Chalupeckého. Do normalizace vystavoval samostatně v Praze i v regionech. Jeho dílo bývá přičleňováno do blízkosti nové figurace a nové citlivosti, přestože se jeho tvorba nedá zařadit k žádné umělecké skupině či běžným proudům. Po podpisu Charty 77 byl donucen v roce 1980 k exilu. V Rakousku byl členem Künstlerhausu. V roce 1991 mu Národní galerie v Praze uspořádala velkou retrospektivní výstavu v prostorách Městské knihovny. Mimo jiné reprezentativní výstavy (Mánes, Míčovna Pražského hradu, Künstlerhaus ve Vídni atd.) prezentoval v dubnu 2007 své nové monumentální práce v Nové síni.

Tam se nyní, po deseti letech, navrací s tvorbou posledních třech let. Obrazy z výstavy Diptychy jsou dovršením a naplněním celoživotní umělcovy tvorby. V sérii dvou spojených obrazů maluje Slavík děvče jako symbol života a radosti. Malíř zdůrazňuje rozdíl mezi zobrazením ženy, která má v životě vymezenou funkci a děvčetem, které zosobňuje radost z tvorby a oslavuje barevnost světa a života. Kompozice nejsou centrální, rozbíhají se z plátna do prostoru. Pozdní malířovo dílo se vyznačuje neobyčejnou suverenitou. A to doslovně - perfektně ovládá říši barev, kterou si vybudoval svou celoživotní poctivou a koncentrovanou prací. Jednotlivé obrazy jsou i zátiším. Figury se vzdušně vznášejí, někdy se ztrácí za záclonou v nereálném prostoru a zbavují se určení či zařazení. Obrazy nám odkrývají, co bylo předtím skryto a zakrývají to, co by se mohlo objevit.