Monika Hniková

Základním výrazovým prvkem Moniky Hnikové je nestabilní malba – i vyjetým motorovým olejem – svobodně prostupující materiály a prostorem. Realizuje sádrové objekty z otisků atypických technických částí spalovacích motorů. Podnětnou inspirací je pro ni realita přírodních procesů reflektující rytmus proměn ročních období. Pracuje s prvky z přirozeného prostoru života. Velmi bezprostředně tak propojuje technicistní realitu s poetikou přirozeného či přírodního prostředí, také malířské a sochařské médium. Procesuální malbu tvarů asociujících krajinu nebo oblaka často kombinuje v prostorových instalacích se záznamovými matricemi fyzikálně-chemických dějů. Objekt a okolní prostor vnímá v neoddělitelné vzájemnosti, celek instalace volí vždy v respektu a citlivosti k architektonickým a sociálním danostem místa. Nestabilní charakter malby zrcadlí všudypřítomné principy života a podmínky jeho okolí. Monika Hniková odkazuje významově ke vzájemnosti lidského života a přírodních principů, zajímá ji aspekt času, okamžikovost a pomíjivost světla. Odkazuje i k principům uvědomování, proměně našeho způsobu vnímání. Do svého tvůrčího procesu nechává vstupovat inspirace hudbou, poezií, literaturou.