Miroslav Chlupáč

Chlupáč byl mimořádnou osobností českého sochařství a člověkem výjimečného charakteru, který bytostně souvisí s jeho uměleckým projevem. V něm byla záruka Chlupáčova neúklonného myšlení a zásadovosti jednání, které ho postavily do čela generace a jednu dobu právem do středu uměleckého dění. K takovému postavení měl předpoklady hlubokým vzděláním, kritickým rozhledem; přesvědčovala vážnost jeho tvůrčího úsilí a ctěna byla demokratičnost a názorová tolerance, jak ji uplatňoval ve vztahu k ostatním. Charakternost osvědčil jako student, v době nesnadných uměleckých začátků, lidsky i občansky, i v letech, která byla jeho životu i tvorbě příznivá. Stálost ve smýšlení, opírající se o filosofický nadhled a důvěru v lidskost, prokázal poté v období, kdy byl bezohledně vyřazen z veřejné činnosti a zbaven tvůrčích možností. Nejen to. Neminuly ho další rány osudu: z platu topiče uhájil sotva holé živobytí, na sochařství pro sebe chyběly prostředky, utápěl se v dluzích za rozestavěný domek s ateliérem. A bylo ještě hůř: zemřela mu dcera Marie. Z charakteru však neslevil. Když se po letech mohl vrátit k sochařství, zůstal věrný výrazovým prostředkům a formám, jak odpovídaly jeho uměleckým názorům. I pro druhé zachoval si lidskou laskavost, otevřenost a cit pro spravedlnost.