MILOŠ SPURNÝ: MIZEJÍCÍ KRAJINY

Fotografii sice pěstoval již od mládí, ale určující bylo až setkání s profesorem Vladimírem Úlehlou. Spurný snímal krajinné partie z pozice geomorfologie, hledal jejich typologické charakteristiky. Mnohé jeho fotografie z 50. a 60. let nás uvádějí do krajin, které byly kultivované generacemi hospodářů, do polí ještě nevjely traktory s pluhy, aby vše sjednotili do nekonečných družstevních lánů. Jako autor spojoval exaktní vědecký výzkum s nadstandardní citlivostí k přírodním a krajinným dějům. Nedílnou součástí přírody je u něj i samotný člověk, a to jak v harmonii s nimi, tak i v pozici opačné. Podmanění přírody, vnímání jejího bohatství jen jako (zdánlivě) nevyčerpatelný zdroj lidských potřeb, se ale v druhé polovině 20. století stávalo stále větším problémem. Roku 1967 Miloš Spurný publikoval tato znepokojující slova: „V jedné generaci mění se dnes více než dříve za staletí. Tento hektický dynamismus proměňuje naši zemi v jedinou továrnu na lidský blahobyt, energetiku, potravu a bydlení“. Zvláštní pozornost autor věnoval Českomoravské vysočině a jižní Moravě, zejména kraji pod Pálavou (např. film Sbohem staré řeky, 1973). To už se zcela ztotožňoval s myšlenkami krajinné ekologie. Podobně smýšlející přátelé se s ním roku 1965 sdružily do tvůrčí skupiny REKRAFO.