Miloš Slezák / Vvýběr z díla

Po maturitě na Kudelově klasickém gymnáziu absolvoval Školu uměleckých řemesel v Brně (1940–1945). Za války byl totálně nasazen jako dělník v norském Narviku. Po válce pokračoval v uměleckých studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou absolvoval v letech 1945–1949 na speciálce Aloise Fišárka pro malbu a textilní umění. V roce 1947 obdržel stipendium k jednoročnímu pobytu na Académie des Beaux-Arts v Paříži (prof. Cami, grafika).
Nejvýraznější vlastností tvůrčí aktivity Miloše Slezáka byla mnohostrannost a univerzálnost. Zasáhl téměř do všech výtvarných oborů. Vedle pedagogické činnosti (1951–1981 katedra Pedagogické fakulty dnešní Masarykovy univerzity v Brně, od r. 1964 docent) se uplatnil nejen jako malíř a grafik, ale také jako sochař, medailér, textilní výtvarník nebo výtvarný redaktor (1951 časopis Móda a textil). V padesátých letech 20. století se věnoval převážně návrhářství v oblasti textilu, ovšem souběžně s tím se zaměřil i na volnou tvorbu, zpočátku na grafiku, postupně svůj výtvarný zájem rozšířil dále na malbu. Jeho první práce byly inspirované převážně brněnským prostředím, civilizačními náměty a studijním pobytem v Paříži. V šedesátých letech pak mělo značný význam pro jeho další umělecký vývoj okouzlení strukturou přírodnin, především dřeva (černobílé i barevné grafické listy). Při důkladnějším pozorování nám nemůže uniknout skutečnost, že získaných poznatků využil i později, že přispěly k uvolnění jeho obraznosti, zejména v malbě. Jsou patrné i v linorytech ze sedmdesátých a osmdesátých let. I když zde těží především z prostředků grafických. Prolíná se v nich současnost se vzpomínkami z dětství. Nechává nás nahlédnout do spleti uliček, křižovatek, připomínajících lidské osudy. Jeho linoryty však často zobrazují také venkovskou krajinu, obzvláště Vysočinu, jako protipól labyrintu města. Samostatnou kapitolu Slezákova tvůrčího úsilí představují art-protisy. Byl jedním z prvních výtvarníků, kteří se zajímali o umělecké využití tohoto tehdy nově objeveného postupu. Začátkem sedmdesátých let se těžištěm Slezákova uměleckého interesu stalo medailérství a komorní plastika. Pro sochařské práce jsou charakteristické poetické varianty ženských torz, aktů v plastice i v nízkém reliéfu plaket a medailí (Svlékání, 1977, Stojící, 1982), a především portréty významných osobností ze světa výtvarného umění, literatury, divadla, vědy (Bohdan Lacina, 1976, Karel Čapek, 1983). O reliéf se začal zajímat při řešení plastického vyjádření písma pro nápisy na pamětní desky a textových částí na reversech medailí navržených jiným autorem. Časem pozvolna přešel k samostatnému reliéfu. Za poměrně krátkou dobu dosáhl v této výtvarné disciplíně pozoruhodných výsledků, takže jeho práce byly již v roce 1973 vybrány pro československou medailérskou kolekci na FIDEM do Helsinek. V té době již realizoval řadu pamětních desek, písmových a dekorativních reliéfů, návrhů na výtvarné řešení stěn atd. S tímto souvisí i práce v oboru monumentální tvorby. K nejvýznamnějším se řadí osmimetrová betonová plastika s písmovými doplňky označující vodní předěl mezi Baltem a Černým mořem.