Milan Houser / Barvometrie

Jedna z nich spočívá v tematizaci fenoménu barvy samé, pigmentu, monochromního povrchu malby. Lze v ní sledovat kontinuitu moderního umění od ruského suprematismu po americkou malbu barevných polí – od klasického Malevičova konceptu bílého čtverce na bílém pozadí po černé malby Ada Reinhardta a v současnosti od Morreletových bílých pláten s neony až po černá sádrová pole Allana McColluma (Surrogate Paintings). Této linii vévodí Rothkova temná mystická plátna v Houstonu (Mark Rothko Chapel) a unikátní patentovaný ultramarín IKB Yvesa Kleina, synchronně vzato pak rezonuje s celým proudem minimalismu, monochromu a geometrické abstrakce – s prací Blinkyho Palerma, Güntera Umberga, Petera Halleye, s tvarovanými plátny a objekty Franka Stelly či s „vystupováním barvy do prostoru“ v lakovaných deskách Imiho Knoebela nebo v jednobarevných velkých plochách Ettora Spallettiho provedených přímo na stěnách. Houserův zájem o barvu však upomíná rovněž na uplatňování čistého pigmentu, jak je známe z tvorby Anishe Kapoora nebo Jasona Martina. Ani tiché padání červeného pigmentu podél stěn v projektu Ann Hamiltonové pro americkou expozici na 48. benátském bienále (Myein, 1999) není bez souvislosti s přístupem Milana Housera.