Michal Nagypál – Stromy majú oči

V lese jsem se jako malý nemohl zbavit pocitu, že na mě někdo neustále upírá své oči. Když jsem se ale zaposlouchal či rychle otočil, nikde nikdo nebyl. Odpovědí mi bylo chrastění drobné zvěře v hrabance, ševelení větru ve větvích, ale také kořeny, co se snažily zamotat se do mých nohou a vzdálené kmeny stromů, připomínající siluety proměněných hrdinek a hrdinů. Při krajinných scenériích Michala Nagypála se mi pak ten pocit vrací. Jakoby obsahovaly přítomnost někoho nebo něčeho jiného, jen stěží vysvětlitelného. Nadpřirozeno je ale jen jednou oblastí, odkud Michal Nagypál čerpá inspiraci. Stejnou pozornost věnuje i vědě, přičemž věda v jeho obrazech pověry, konspirace či mýty nevyvracuje, nevysvětluje, nýbrž je jejich živnou půdou. Stává se něčím, co vybízí k bohaté představivosti. Tak je tomu i u vystavených obrazů. Mohou představovat fragmenty jakéhosi temného zapovězeného lesa, přestože prvotním inspiračním zdrojem jsou přírodovědecké poznatky z posledních let o tom, že stromy tvoří společenství, ve kterých společně komunikují, vyměňují si živiny a kolektivně se chrání před hrozbami.