Matouš Lipus — Dar nebes a země

Na sochách a plastikách Matouše Lipuse je často vyzdvihována úzká provázanost s historií sochařství. A skutečně, ozývají se v nich inspirace středověkým a barokním uměním, modernou i starověkem. Konkrétně v případě výstavy Dar nebes a země to je v první řadě stejnojmenná plastika Jana Štursy z roku 1917, která Lipusovi posloužila jako předobraz k vlastnímu ženskému aktu, kterému po nohách stoupají drobní horolezci. Lipus se takto řadí do narůstající skupiny mladých sochařů, kteří se přihlásili ke klasickému sochařství jako ke svému základnímu východisku. V době, která v mnoha zdánlivě vzdálených ohledech podporuje návrat konzervativních hodnot, je ovšem právě pro takto založené sochaře otázkou, nakolik se v této situaci poddají konejšivě nostalgickému nahlížení minulosti, ve vzpomínkách zbavené pichlavých rozporů, společenských i kulturních antagonismů, anebo se pokusí této pomyslné muzealizaci uniknout. Matouš Lipus vykročil ke druhému, ale zvolil nesnadnou cestu. Od klasického sochařství si vedle formálních řešení sochařského díla vypůjčil i ikonografický systém, kterým lze umělecké dílo naplňovat významy, a pokouší o alegorickou parafrázi problémů, které tíží lidstvo na počátku 21. století. Využijeme-li hudební terminologii, jeho „revival“ není pouhým přehráním známých motivů co nejpodobněji předloze, ale jejich volnou interpretací, v níž zaznívají disonantní tóny enviromentálně-politických témat.