Martin Kuriš / Pohřížen do svého blízkého okolí

Malý jedlík nese sousto k otevřeným ústům, vousatý tatík si přihýbá ze džbánku, a tuhle ten, znaven pokročilým dnem i hostinou, složil hlavu na desku stolu a usnul… Paralely popisovaných Kurišových dřevěných soch ve více či méně životní velikosti bychom u Mistra Pavla v levočském kostele sv. Jakuba našli a Martin Kuriš také svůj obdiv k levočskému mistru pozdního středověku a rané renesance nezastírá. Používá i stejnou technologii, figury po způsobu středověkých mistrů řezbářů vysvobozuje přímo z kmene, jen neužívá polychromii, ale dřevo pouze moří. Stejně jako Pavlovi i jemu modelem slouží především jeho blízcí. Mistr z Levoče se v první řadě vztahoval k ikonograficky kodifikovaným tématům a jakkoli je uchopil po svém a gotickou strnulost rozpohyboval citlivým vykreslením charakterů, prozrazujícím osobní angažovanost, východiskem mu je stále evangelijní zvěst, která vše určuje. To Kurišovi jedlíci, spáči a další stafáž jsou zdánlivě jako ze současného života, vzali na sebe podobu jeho manželky a dětí, avšak rozehraná situace není zdaleka tak explicitní jako na úvodní scéně pašijového příběhu. Zasedací pořádek není trvalý, židle nemají své pevné místo, stejně jako osazenstvo nemá stálý počet a dívka s podnosem může šálek přinášet stejně tak, jako odnášet. A někdy přijde i ovečka. Aktéři jako by strnuli na pokyn štronzo. Zastavený okamžik má nádech civilistního tajemství.