Markéta Magidová: Moje sladká nejedlá planeta

Jednoho letního rána jsem vezla děti do příměstského tábora v nedalekém městečku. Cesta vedla lesem, kde skrze stromy prosvítalo ranní sluníčko. Esterka i Zoinka seděly vzadu v dětských sedačkách a sledovaly ubíhající krajinu. Za křižovatkou se před námi objevilo pole, remízky, louky, občas nějaký ovocný strom zasazený u cesty a na horizontu háj. Obloha byla bez mráčku, slunce zářilo na čisté modré. Esterka si hrála s panenkou a Zoinka se dívala z okna. Povídaly jsme si nejdříve o hudbě, kterou jsme poslouchaly, a pak Zoinka začala komentovat to, co vidí.